Dotáhli jsme do konce (?) záležitost s Rimmerem. Dva týdny se milý kolega neukázal v práci, ale hned první den po návratu jsme zasedli ke kulatému stolu, abychom si popovídali a pokusili se slepit rozbité manželství. U stolu kromě nás seděl taky náš šéf Martin.
Rimmer přišel na pokec připravený; jeho výzbroj tvořil strojem popsaný papír formátu Áčtyři, v podstatě sepsaný scénář našeho konfliktu, ze kterého vzrušeným hlasem předčítal vybrané úryvky, obviňující a zároveň usvědčující mě z rebelství, drzosti a nedostatku profesionality. Neváhal dokonce pár drobností přibarvit, abych vypadal jako ještě větší zloduch. Ještě že nebyl Rimmer zároveň v pozici soudce, můj ortel by byl strašlivý. Dozvěděl jsem se jeho pohled na věc: provokoval jsem, urážel jsem milého kolegu s úmyslem vyvolat konflikt, používal jsem strohé výrazy a navíc se chovám divně už několik měsíců.
Zkrátka a dobře, nikdo se mu nemůže divit, že po mně vystartoval, i když sám uznal, že nadbytečně zvyšoval hlas. Rozebíral hlavně tón mého hlasu a řeč těla, prý jsem těmito prostředky vědomě zahájil válku. Snažil jsem se vrátit rozhovor do roviny argumentů a logiky, ale reakcí byly buďto další nesmysly nebo výňatky ze scénáře, doprovázené dalšími obviněními. Náš šéf je kliďas a je to typ chlápka, který má rád svůj klid a s podobnými situacemi nemá zkušenosti, takže v podstatě celou dobu kýval oběma stranám. Po hodině boje s větrným mlýnem mi došla trpělivost a navrhl jsem, že seanci ukončíme neb ztrácíme čas. Další kolo by pak bylo za účasti nestranných rozhodčích z HR, pro vítěze finále pak jako hlavní cena moje propustka do jiného týmu. Na to Rimmer kontroval oznámením, že se na další kolo těší, protože už má nachystanou stížnost na mé chování.
Představa dalších chvil promarněných s géniem Rimmerova typu mě přinutila přehodnotit mé úmysly. Sice soudný člověk po prvních pár odstavcích Rimmerova okomentovaného scénáře pochopí, že má co do činění s duševně nezdravým člověkem, ale v tu chvíli jsem si taky uvědomil, že jsme v Anglii a tady platí jiná pravidla. Jestliže má Rimmer pocit, že jsem mu ublížil tím, že jsem se před ním neohnul, je svým způsobem poškozený. Že se ke mně choval jako k psovi nebo ke svým dětem? No bóže, však mi taky nic nezlomil. Takže jsme si vlastně kvit. Mně to přijde ujeté, ale už jsem v téhle zemi zažil slušnou řádku obdobných hyperbol. Navíc nejsem Angličan, to hraje jistou roli. Množství vynaložené energie by dost možná neodpovídalo konečnému zisku. Tohle všechno mi blesklo hlavou a vzal jsem to za jiný konec.
Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že už jsem unavený tímhle destruktivním jednáním a že bych raději normálně pracoval a spolupracoval. Jestli ale Rimmer touží po podávání stížností, ať si poslouží, můžeme se tomu dál věnovat. V podstatě jsem navrhl smír. Koneckonců, stačilo mi.
Martinovi zasvítila očička, náhle spatřil světlo na konci tunelu.
I Rimmerovi se znatelně ulevilo. Omluvil se mi, podali jsme si ruce a šli společně budovat tým. Tak tady máme klid, až do příští války.
V průběhu té tirády se zřetelně ukázala propast mezi povahou českou a anglickou; zejména významný rozdíl je podle mě ve způsobu, jakým spolu komunikujeme. Zatímco Češi, pokud si nejsou jisti chováním někoho jiného, mají méně zábran oslovit někoho jiného a položit mu přímé otázky, třeba i osobní, Angličané toto neudělají a raději se budou hryzat z pocitu nejistoty, případně do situace vtáhnou třetí (čtvrtou, pátou) osobu a budou své pocity řešit s ní. Je za tím staré dobré pravidlo o nevměšování se do cizího soukromí. Dotažené do krajnosti, tohle pravidlo může být pěkně zhoubné.
Žádné komentáře:
Okomentovat