Playgroups a školky v Anglii - naše zkušenost, část 1.

Pokusím se tady přiblížit nejenom naše dosavadní zkušenosti se školkami v Anglii, ale i některé další možnosti, kam se dá chodit s malými dětmi tak, jak jsme to tady objevili my. Nebude to možná přehnaně bohaté na informace, ale z vlastní zkušenosti vím, že každá rada nebo zkušnost může pomoct. To platí dvojnásob, když jde o vlastní děti.

Do Anglie jsme se přistěhovali z Čech s manželkou a dcerkou, tehdy jedenapůlroční. Holčička svedla sotva pár slov česky, nebyla moc kamarádská k neznámým lidem a i k těm známým bývala obezřetná. No, zničehonic byla přivedena do prostředí, kde jsme neznali ani nohu a mluvilo se jazykem, kterému malá pranic nerozuměla. Tehdy jsme bydleli na západním předměstí Londýna, v místě, které se jmenuje Hayes. Obecně nepříliš pěkné místo, podle mě teda, obsazené hustě Asiaty (Indie, Pákistán, Bangladéš), černochy (Nigérie, Somálsko) a s četnou polskou komunitou. Opravdu nic moc místo k bytí, i když jsme měli pronajatý dům v klidné části města. Po krátké době, kdy se manželka po přestěhování aklimatizovala, jsme se začali zabývat otázkou socializace našeho dítěte, zejména jak vlastně fungují v Anglii jesle, školky a podobné instituce.

Zjistili jsme, že u tak malých dětí není situace jednoduchá; stát hradí školkovné na několik hodin denně až od tří let věku dítěte, takže v podstatě jsme měli pouze možnost dát dítě do placené školky a to by znamenalo mnoho set liber měsíčně, které jsme vydat nemohli. Teoreticky jsme mohli požádat o příspěvek na dětskou péči od státu, ale ukázalo se, že i když naše rodina žila jen z mého příjmu, měli jsme stále víc než by nás kvalifikovalo pro příspěvek. Prostě jsme byli moc bohatí na přídavky a moc chudí na vlastní financovaní. Přizvali jsme na pomoc starého dobrého známého Google, který nám poradil, abychom se zajímali o tzv. playgroups v blízkém okolí.

Playgroups jsou setkání rodičů a dětí, která probíhají na pevném místě, např. v místním komunitním centru. Takových playgroups bývá v okolí hned několik a většinou jsou v různé dny, takže lze každý den navštívit jinou skupinu. Našli jsme si nejbližší playgroup, kam jsme docházeli. Playgroup se odehrávala v hale komunitního centra - jedné veliké místnosti se židličkami po obvodu a různorodými hračkami a sportovním náčiním uprostřed. Platila se libra za setkání (session), které trvalo dvě hodiny; v ceně byl čaj nebo kafe pro rodiče a džus pro mládež. Aktivity tam nebyly organizované, zkrátka se rodiče od začátku rozesadili okolo místnosti a děti se vrhly na to, co leželo uprostřed. Takže žádná skvělá zkušenost pro mladé, ale aspoň se trošku otrkali při bojích o favorizované hračky. Manželka se tam podle všeho spíš nudila, s žádnou kamarádkou odtamtud nepřišla. Já jsem tam byl jednou a taky jsem se s žádnou dámou nesčuchnul. Nedocházeli jsme tam dlouho, naštěstí jsme se z Hayes přestěhovali jen co nám to nájemní smlouva dovolila - tedy po šesti měsících.

Další bydlení jsme měli v nedalekém, ale přeci jen výrazně příjemnějším místě jménem Uxbridge. Již poučení, začali jsme se hned ze začátku pídit po tamějších playgroups. Zjistili jsme, že jich tam operuje řada, skutečně každý den jedna, a začali jsme je obrážet. Některé nám sedly více, některé méně. Jednu například pořádala katolická církev v prostorách kostela, tak tam jsme byli jen jednou. Děti se tam učily písničky o Ježíšovi, jak je nejlepší a dokonalý. Další byla pěkně zorganizovaná - se zpíváním a tanečky, ale bohužel na ni chodilo příliš mnoho rodičů s dětmi a místnost byla přeplněná. Ceny se pokaždé pohybovaly okolo libry až dvou, v ceně bylo malé občerstvení pro rodiče a dítě. Když říkám rodiče, myslím jednoho z rodičů, málokdy se dostavili oba dva. Samozřejmě byly ve většině případů přítomné maminky, i když našli se i pánové, kteří docházeli. Nakonec jsme si oblíbili nejvíc playgroup v Salvation Army (Armáda Spásy). Počet návštěvníků byl přiměřený prostorám, session trvala hodinu a půl, místo bylo čisté, i hračky v dobrém stavu a dámy, které to za Salvation Army organizovaly, příjemné. V posledních dvaceti minutách setkání se organizovaně uklidily hračky a všichni jsme se sesedli do kruhu, kde jsme s dětmi zpívali takové ty tradiční nursery rhymes (Wheels on the bus, Sleeping bunnies, etc.). Navíc jsme se tam dostali do party rodičů, kterou dala dohromady jedna úžasná bytost jménem Romali, původem Mexičanka, a mezi nimi jsme našli skvělé kamarády, se kterými se dodnes stýkáme.

Díky playgroups se naše dcera dostala mezi vrstevníky, postupně se zbavovala ostychu z cizích lidí a angličtiny. Průběžně jsme pátrali po dalších možnostech, kam ji uvrtat a narazili jsme na program Sure Start, který nám dal zpočátku trochu naděje. Sure Start je státní program, který má za cíl zpřístupnovat péči o děti; původně šlo jen o děti do čtyř let, dnes už je ta hranice výrazně posunutá nahoru. Nejde jen o péči ve významu školek, ale obecně o pomoc při výchově ratolestí, podle potřeb rodiny. Nicméně obsah toho, co jsou jednotlivá centra Sure Start schopna nabídnout, se údajně dost liší, a pro konkrétní informace je potřeba jít do nejbližšího Sure Start centra. Rozhodně ale existuje možnost umístit dítě do Sure Start školky a nejen to, dokonce na to i získat tučný příspěvek od státu, pokud splníte kritéria. Na konci článku najdete odkaz na stránky s podrobnějšími informacemi o programu a o kritériích pro příspěvek. My jsme našli nejbližší Sure Start Centre ne úplně blízko, ale ne zas tak moc daleko - shodou okolností nedaleko od našeho předchozího bydliště. Tamější centrum provozuje takovou školku - neškolku. Rodiče mohou dítě přivést, zůstat s ním a využívat zázemí a služeb pracovníků centra. Musí tam s ním ale celou dobu být. Vzhledem k tomu, že náš záměr byl dceru umístit do školky, aby manželka mohla začít chodit do práce, nebylo tohle řešení tím, co jsme chtěli. Ale jak jsem psal, různá centra mají nestejné podmínky a nabízejí jiné služby, takže chce to zjistit si informace v tom, kam byste chtěli dítě umístit.

Manželka si našla práci a nějakou dobu jsme využívali placených služeb známé, která docházela k nám domů a starala se nám o dítě, zatímco jsme byli v práci. Dočasně to šlo, myslím, že jsme jí platili sedm liber na hodinu, ale pak manželka přišla do jiného stavu a přestala chodit do práce, takže tahle potřeba odpadla. Protože od tří let mají děti v Anglii nárok na státem hrazenou péči 12,5 hodiny týdně (2,5 hodiny denně), začali jsme se zabývat tím, že dítě přihlásíme do školky, protože jsme měli informace o tom, jak je důležité se včas zapsat. De facto je jedno, jestli dítě přihlásíte do školky soukromé nebo státní - anglický stát za Vás prostě uhradí 12,5 hodiny týdně. Ne každá soukromá školka ale je tak flexibilní, že vezme dítě jen na několik hodin denně. Zájem o školky je tady veliký, ne na každé dítě se dostane ve školce, kterou si rodiče vyberou, a rozhodují i různá kritéria, jako je vzdálenost bydliště od školky nebo to, jestli už tam má sourozence. Vybrali jsme tedy jednu blízkou školku a poslali tam email, zda by měli volné místo. Ze školky přišla poštou přihláška, kterou jsme vyplnili a poslali. To bylo minimálně šest měsíců před potenciálním nástupem do školky v lednu (dcera je narozená v říjnu, tedy se nekvalifikovala pro zářijový termín - v Anglii jsou termíny nástupu v září a v lednu).

S tím, že jsme se znovu přestěhovali, i když jen v rámci Uxbridge, jsme zařídili pro naše dítě docházení na částečný úvazek (part-time) v soukromé školce, která byla takřka za rohem a měla volné místo. Dva dny v týdnu na pět hodin denně, tedy deset hodin týdně. Bylo to příjemné místo s milým osazenstvem. Nevím, kolik dětí připadalo v průměru na jednu vychovatelku, ale vždycky když jsem tam přišel, vypadalo to, že všechno zvládají v poklidu. Vybavení školky bylo veselé a moderní, dětem vařila obědy místní paní kuchařka - zjistili jsme časem, že jídelníček nebyl příliš imaginativní a často jej neměnili. Většinou na jeden ze dvou dnů, kdy tam naše dítě bylo, připadly těstoviny, druhý den pak byly rybí placičky. Rodiče mohli kdykoliv přijít do školky a vyzvedávali děti přímo ve třídě. Měli tak přímý kontakt s vychovatelkami. Ve třídě byla nástěnka, kde byl rozvrh aktivit pro děti na aktuální týden, vzpomínám si, že děti byly rozdělené do několika skupinek, vedené tou či onou vychovatelkou a skupinky měly naplánované různé aktivity. Děti měly ve školce cosi jako individuální plán rozvoje, ale to se netýkalo naší cácorky, neboť nechodila na plný úvazek. Za školkou byla travnatá zahrada, kam si děti chodily hrát - klouzačka, houpačka a podobně. Platili jsme za to nějakých dvěstě liber měsíčně. Drahá sranda, ale výsledky byly velmi pozitivní; přes počáteční plačtivé scénky při odchodu do školky si naše tehdy tříletá holčička školku oblíbila včetně jiných dětí a vychovatelek (říkáme jim tety) a taky se pěkně rozpovídala anglicky. Ještě bych měl zmínit, že jsem na platby využíval možnosti tzv. Childcare vouchers, které nabízel můj zaměstnavatel. To spočívá v tom, že z hrubé mzdy před srážkami na daň z příjmu a sociální pojištění odvede můj zaměstnavatel předem stanovenou částku na účet u specializované společnosti, která z toho platí poplatky poskytovateli péče o dítě (např. školce). Ušetřil jsem tak nějaké peníze na daních.

S tím, že jsme se přestěhovali o dva kilometry dál, nám zanikl nárok na místo ve školce, kam jsme původně podali přihlášku. Divili jsme se tomu, ale to bylo asi tak všechno, co jsme s tím mohli udělat. Bylo nám řečeno, že školky mají nějaký akční rádius, ze kterého nabírají děti a kdo bydlí mimo sféru vlivu, nemá šanci. Nechtěli jsme přijít o možnost čerpání státního příspěvku, takže jsme obeslali pár nejbližších školek, zda by se našlo od ledna volné místo pro malou šikovnou anglicky mluvící Češku. Dokonce jsme zkusili i jednu křesťanskou školku, byť nejsme věřící. Zastavil jsem se v kanceláři toho církevního vzdělávacího ústavu a dostal jsem registrační formulář. Dáma za stolem se mě ptala, jestli chodíme do kostela. Odpověděl jsem, že ano, jen jsem zamlčel, že je to výhradně v případě, že se naskytne pohřeb nebo svatba, kam se vydáme. Nu, nebyla mi ta pololež nic platná, registrační formulář měl jednu podmínku: poté, co jej rodiče vyplní, musí pravdivost údajů ve formuláři podpisem potvrdit i příslušný farář z kostela, kam rodiče chodí. Byli jsme diskvalifikováni. Možná by se dalo podfukem podpis zajistit, ale připadalo nám to jako stát se členy mafie. Opustili jsme myšlenku církevního vzdělání pro naše dítě, zaplaťpánbůh.

Na náš elektronický dotaz odpověděla jedna státní školka z blízkého okolí s tím, že volné místo mají, ať jim pošleme nějaké údaje a dostavíme se v určitý den k zápisu. O tom a o všem, co následovalo (na co si vzpomenu), budu pokračovat příště...


Slíbené odkazy na informace o Sure Start a příspěvku:


http://www.dcsf.gov.uk/everychildmatters/earlyyears/surestart/whatsurestartdoes/

http://www.direct.gov.uk/en/MoneyTaxAndBenefits/BenefitsTaxCreditsAndOtherSupport/Expectingorbringingupchildren/DG_10018854