Žádná sranda pořídit tady kvalitní víno za rozumnou cenu. Podle mých měřítek nemá smysl kupovat v supermarketu víno v cenové hladině do deseti liber, pokud mi nejde vyloženě o to, zpít se. Pak bych stejně raději volil krabicové víno, 3l za dvacku, třeba Hardy's - australské s klokanem. I když tu a tam se přihodí, že se dostane něco zajímavého do slevy, třeba i 50%. Zrovna se ženou pijeme docela pitelné italské Chianti Familae Piccini 2006, Sainsbury's za £5.49, původně za £11.
Angličané si obecně na vínu moc nezakládají, řekl bych, že jsou spíš na pivo a lihoviny. Ostatně zdejší klima ani vinné révě není příliš nakloněno. Vinařství se tady věnuje několik farem, ale ve dvou vinotékách, které jsem v okolí navštívil, anglické víno vůbec neměli.
Fakt, že tady víno není dost populární, je poznat i na přístupu obchodů s vínem - vinoték. Třeba ve Francii, když jsem navštívil vínakrám, mohl jsem ochutnat prakticky cokoliv, na co jsem ukázal (nešlo o drahá vína) a chlapík, který mě obsluhoval, byl opravdu kovaný ve francouzském víně. V Anglii jsem byl ve dvou obchodech s vínem - nebylo to zlé, výběr tam byl ve všech cenových kategoriích, ale na ochutnávání nebyli připravení tak jako já. Měli nachystaných pár lahví na ochutnávky, ale když jsem si řekl o vzorek něčeho mimo výběr, obočí obsluhy se mírně zaškubalo. Příjemné bylo, že v jedné z těch dvou zdejších vinoték pořádají dvakrát do měsíce bezplatné semináře o víně. Přijdete večer na dvě hodinky, dostanete pár vzorků k ochutnání a něco se o víně dozvíte. Nezúčastnil jsem se, jen mě zvali.
V těch dvou vinotékách, které jsem navštívil byl poměr cena/kvalita příznivější než v supermarketech, ale taky platilo pravidlo "Víno do deseti liber raději nebrat, pokud není už osvědčené".
Myslím si, že se vyplatí zajet si pro větší množství vína do Francie, než experimentovat tady.
Dotáhli jsme do konce (?) záležitost s Rimmerem. Informoval jsem šéfa Martina, co se stalo a ať navrhne, co s tím uděláme. Dva týdny se kolega Rimmer v práci neukázal a náš šéf od něj přijímal telefonické zprávy, ze kterých vyplývalo, že jsem viník situace. Po několika rozhovorech s Martinem jsem došel k závěru, že nejlepší bude odejít do jiného týmu, ale tenhle úmysl mi překazili HR lidi, kteří trvali na tom, že se nejdřív máme pokusit naše rozbité manželství slepit dohromady. Domluvili jsme se na schůzce, kde zasedneme Rimmer, já a Martin.
Rimmer přišel na pokec připravený; jeho výzbroj tvořil strojem popsaný papír formátu Áčtyři, ze kterého předčítal vybrané pasáže, usvědčující mě z rebelství, drzosti a nedostatku profesionality. Neváhal dokonce pár drobností přibarvit, abych vypadal jako ještě větší zloduch. Dozvěděl jsem se jeho pohled na věc – choval jsem se provokativně, urážel jsem milého kolegu s úmyslem vyvolat konflikt a navíc se chovám divně už několik měsíců.
Zkrátka a dobře, nikdo se mu nemůže divit, že po mně vystartoval. Snažil jsem se vrátit rozhovor do roviny argumentů a logiky, ale reakcí byly buďto další nesmysly nebo výňatky ze scénáře. Náš šéf je kliďas a je to typ chlápka, který má rád svůj klid, takže v podstatě kýval oběma stranám. Po hodině mi došla trpělivost a navrhl jsem, že seanci ukončíme neb nikam nevede. Další kolo by pak bylo za účasti nestranných rozhodčích z HR, pro vítěze finále pak jako hlavní cena moje propustka do jiného týmu. Na to Rimmer kontroval oznámením, že se na další kolo těší, protože už má nachystanou stížnost na mé chování.
Sice soudný člověk po prvních pár odstavcích Rimmerova scénáře pochopí, že má co do činění s duševně nezdravým člověkem, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme v Anglii a tady platí jiná pravidla. Jestliže má Rimmer pocit, že jsem mu ublížil tím, že jsem se před ním neohnul, je svým způsobem poškozený. Že se ke mně choval jako k psovi nebo ke svým dětem? No bóže, však mi taky nic nezlomil. Takže jsme si vlastně kvit. Mně to přijde ujeté, ale už jsem v téhle zemi zažil slušnou řádku obdobných hyperbol. Tohle všechno mi blesklo hlavou (díky, kafe!) a vzal jsem to za jiný konec.
“Co se mě týká, už jsem tady tím unavený. Jasně jsem vyjádřil, co se mě dotklo a jak si představuji nápravu. Jsem rád, že jsme to tady probrali, mám teď přesnější obraz toho, s kým pracuji. Z mého pohledu nemá cenu bazírovat na detailech, nepotřebuju ke svému štěstí mít ve všem pravdu. Takže bych dal přednost tomu, budovat společně tým a spolupracovat, namísto dalšího surfování na vlnách nikam nevedoucích diskuzí.” To byla moje závěrečná řeč.
Martinovi se zaleskla očička, náhle spatřil světlo na konci tunelu.
I Rimmerovi se znatelně ulevilo. Omluvil se mi, podali jsme si ruce a šli společně budovat tým. Tak tady máme klid, až do příští války.
Související články:
Žádné komentáře:
Okomentovat