středa 13. ledna 2010

Ta anglická zdvořilost

V práci jsem byl naposledy předevčírem a měl jsem tam dost ostrý konflikt s jedním kolegou, Angličanem. Člověk ten vystupováním nápadně připomíná postavu jménem Arnold J. Rimmer ze seriálu Red Dwarf aka Červený Trpajzlík. Pár let pracoval v britské armádě a jestli se tam po něm nadřízení příliš vozili, nevím, rozhodně má snahu do naší práce vnášet disciplínu, řád a povinnou úctu k autoritám. Občas zastupuje mého šéfa a bývá to pěkný opruz; vychutnává si pocit fiktivní moci a samolibost mu takřka trčí z vysokých jezdeckých holínek. Jenom bičík tomu chybí.

Nepracuji v továrně a v práci si u svého šéfa vážím důvěry, kterou nám projevuje třeba tím, že nám nechává velkou míru svobody a nebazíruje na nepodstatných detailech. U Rimmera to tak není, ten si libuje v nalajnovaných tabulkách, při psaní emailů vášnivě používá tučný font a červené písmo a rád chodí dávat zbytečné rozumy, vyžadovat informace v nevhodnou dobu a tudíž štve mírumilovný pracující lid. Byl jsem v ČR rok na vojně, takže tenhle napoleonský typ jsem si tam užil a vypěstoval si vůči němu mírnou averzi.

Jsem sice povahou tak trošku vzpurný, ale protože se Rimmer projevuje jako pako bez faktické možnosti škodit, spíš jsem jeho projevy ignoroval, anebo ho mírně poškádlil nevinnou poznámkou. Před pár týdny zase zastupoval našeho nepřítomného šéfa a byl k nesnesní. Obvyklá dávka rimroviny plus několik radostí navrch, když tak například přeposlal mail od šéfa, který doprovodil osobní návštěvou u každého z nás, aby si ústně ověřil, jestli jsme email četli. Došla mi trpělivost a s předtuchou nepříjemného rozhovoru s gumou jsem se za ním vydal, abychom si promluvili. To se i stalo, já mu vylíčil mé pocity z jeho stylu velení a Rimmer to na 99% nepochopil, vytáhl z toho jen pár nepodstatných informací a ty točil dokola. Přesto jsem na konci rozhovoru měl dojem, že aspoň rozumí tomu, že nejsem zcela uchvácený z jeho autoritativních metod a když budeme mít štěstí, tak se nad tím ještě zamyslí. Rozešli jsme se v docela přátelském duchu a já měl pocit, že se pročistil vzduch. Na rozloučenou jsme si vyměnili zdvořilosti, jak že ten rozhovor byl prospěšný a Rimmer se téměř se slzou v oku svěřil, že jsem první, kdo takhle za ním přišel a na rovinu vyjádřil své pocity.

Nevím proč, ale zlom nastal zcela opačný. Od druhého dne se se mnou Rimmer přestal bavit a v podstatě mi jen dával rozkazy a přijímal hlášení. Náš vztah se významně zhoršil, ale protože jsem v těch dnech dostal nabídku na jinou práci, rozhodl jsem se do toho nešít a prostě to odmlčet do konce.

Jak se předevčírem ukázalo, nebylo mi takové štěstí dopřáno. Pod naprosto banální záminkou se do mě Rimmer obul a div, že nedošlo na rozmluvu pěstí.

V místnosti nám hraje rádio. Jedna z těch stanic, kde se točí dokola celý den stejné písničky a tu a tam je přeruší reklamní blok. Hudbu mám hodně rád, ačkoliv ne zrovna takovou, kterou pouští na téhle stanici - populární hudba posledních třiceti let (navíc s podivnou zálibou v hitech nedávno zhrobnělého M.J.). Poté, co mi potřetí během pěti hodin sdělil Bryan Adams, že dělá všecičko jenom pro mě, jsem se rozhodl uchovat zbytky zdravého rozumu a přeladit na jinou stanici. Nepřálo mi štěstí a nepovedlo se mi na analogovém přístroji vyladit nic rozumného. Tak jsem udělal navýsost nerozumný čin, rádio jsem vypnul. Bylo ticho. Nádherná absence zvuku, kdy lidská mysl odpočívá. Vydrželo to asi dvě minuty, pak se ozval děsný řev. Byl to Rimmer, volal mé jméno a dožadoval se vysvětlení, co jsem provedl rádiu. Když se dozvěděl, že jsem ho vypnul, utíkal ho zapnout. A já, blbec, se zvednul ze židle a šel za ním, abych vyjádřil svůj názor. Rimmer byl silně rozčílený a usilovně cosi mačkal na zesilovači.
"Proč to nehraje, co jsi s tím udělal?!" obořil se na mě.
Ukázal jsem na panel rádia nad zesilovačem.
"Říkal jsem ti, že jsem vypnul rádio. Tady, to je rádio" snažil jsem se být užitečný.
"O co vlastně jde, proč se rozčiluješ, vždyť o nic nejde?" starostlivě jsem se vyptával.
"Jde o to, že ses mě nezeptal. Měl ses mě zeptat," dozvěděl jsem se důvod jeho rozladění.
Nechal jsem to bez povšimnutí a vyjádřil můj názor, že bych byl nerad, kdyby tam pustil tu jednu konkrétní stanici. Pak jsem odešel.

Po chvilce přeskakovaného šumu a chrčení se z reprobeden ozvala písnička od Boba Marleyho. Proč ne. Bohužel v půlce utnula a místo toho se ozvaly televizní zprávy. To, co jsme slyšeli už tolikrát: válka v Iráku, povodně v UK. I vydal jsem se na další důležitou životní pouť, na jejímž konci byl stůl, u kterého seděl nevyladěný Rimmer. Požádal jsem ho, jestli by tam mohl pustit zpátky hudbu, že mě televizní zprávy příliš vyrušují od práce. Zní to jako schválnost, ale já je vážně nechtěl poslouchat. Rimmer to pojal jako schválnost a nejen to. Pro něj to bylo vyvrcholením celé mé partyzánské války proti jeho autoritě. Pronesl něco ve smyslu, že už je toho příliš a zavelel mi, ať ho následuju do zasedací místnosti, kde si budeme povídat. Představa malé místnosti, kde si povídám s gumou Rimmrova formátu, ve mně vzbudila pochybnosti o čistotě jeho úmyslů, takže jsem na nabídku nepřistoupil a dal jsem protinávrh, že zůstaneme tam, kde jsme byli, to znamená v místnosti s ostatními kolegy (šlo asi o čtyři lidi, všechno pánové, kteří se navzájem i s Rimmrem znají řadu let). Rimmer se do mě pustil, byl na hranici příčetnosti, tu a tam i poodešel kousek za, soudě podle obžalob, které vynášel. Jedna z prvních zahrnovala můj údajný únos jeho ručníku ze sprch (oba jezdíme do práce na kole), a už tehdy mi svitlo, že tento rozhovor nebude bez problémů. Mluvil jsem klidným hlasem a odvracel jeho obvinění ze spiknutí proti němu. Nebylo to příjemné, nějakou dobu stál jen dvacet třicet centimetrů ode mě, skoro křičel a jeho dech jsem měl možnost cítit velmi intenzívně. Udržel se ale, šikulka, a na fyzické násilí nedošlo. Pořádně se na mě rozkřičel, až když poodstoupil. K mému ohromnému podivení se přítomní pánové upnuli ke svým počítačům a jejich záda nasadila zcela výmluvný výraz.

Po nějaké chvíli jsem Rimmerovi oznámil, že audience je u konce neb nikam nevede a já se jdu věnovat důležité práci, ale že si tenhle rozhovor ještě zopakujeme, za přítomnosti našich autorit. To nás taky pravděpodobně tento týden potká a jsem náramně zvědavý, kam se dostaneme.

Ačkoli agresívně vystupoval Rimmer, nebude hračka autority přesvědčit , přece jen přicházím z jiné kultury a může se stát, že nedokážu svůj názor prodat správným způsobem. Na podporu kolegů, kteří byli hádce přítomni, se můžu spolehnout asi tak jako na čestné slovo Jiřího Paroubka.

Jsem toho názoru, že tohle byl učebnicový příklad prolomení dlouho budované zdi maskované sítí ze zdvořilosti, přitom za hradbami se ukrývaly legie dlouho potlačovaných emocí. K tomu připočtěte zábrany řesit problémy ve chvíli, kdy nastanou, z očí do očí. Typické pro vychovaného angličana, ale u některých jedinců nejsou hradby dost silné a stačí jeden malý český partyzán, aby to prasklo. V českých podmínkách by k tak vyhrocené situaci dost možná nedošlo, protože by k otevřené výměně názorů došlo mnohem dřív, s menším výbojem.

1 komentář:

  1. Pěkně vylíčeno, úplně to vidím :-))
    Mila

    OdpovědětVymazat