Z odposlechu: Ian Dury & The Blockheads

Can't get enough! Zvlášť bubeníka v růžové košilce a elasťákách :)


Ian Dury & The Blockheads - Hit me with your rhythm stick


.

Angličtina nejen pro začátečníky

V British Library probíhá od 12. listopadu tohoto roku do 3. dubna léta Páně 2011 výstava Evolving English: One language, many voices.

Jde o pohled na anglický jazyk, jak se vyvíjí v čase a prostoru. Angličtina není jazykem, kterým mluví nejvíc lidí na světě, zato je to jazyk nejvíce rozšířený. S tím, jak se v moderním světě lidé globálně hemží a komunikují, mění se nejen hranice našeho vnímání, ale transformují a posunují se i hranice anglického jazyka. A o tom všem je tahle výstava.

Na Evolving English se dá mnohé nejen prohlédnout, ale i poslouchat, a dokonce se můžeme zapojit a nahrát vlastní produkci anglického jazyka, kterou pak budou zkoumat páni učení.

Na stránce British Library jsou nějaké informace, ale především zajímavý multimediální obsah - třeba podcasts nebo Map your voice.

Nejzajímavější ale bude jít to omrknout osobně.

.

Řekni mi, co čteš...

Čtenářská dovednost jedenáctiletých chlapců v Anglii je teď pod drobnohledem - každý jedenáctý umí číst na úrovni sedmiletého dítěte. V některých oblastech Anglie je to s tím poměrem i horší.

A je to tady, máma stát zasahuje. Vytvoří se programy a akční plány, alokují se zdroje, nasazeny budou skvadrony pedagogů speciálně vyškolených pro práci se znevýhodněnými (disadvantaged) dětmi a národ si může vydechnout. Budoucnost Země je zachráněna, nebude třeba pálit díla Marka Twaina nebo Terryho Pratchetta pro jejich zbytečnou existenci.

Souhlasím s tím, že to je velký problém s širokými důsledky, když takové procento dětí má potíže se čtením, tím pádem s učením se (protože učení je do velké míry založené na čtení). Není to jenom schopnost přečíst odstavec, kapitolu, knihu, ale přemyšlet nad tím, co čteme a dávat si věci do souvislostí.

Nesouhlasím už ale s tím, aby řešení tohoto problému zůstávalo v rukou státu. Myslím si, že je to zbytečný experiment. Dokud v téhle zemi rodiče nepochopí, že se musí svým dětem věnovat, jinak se v tvrdé (no, možná že v budoucnu už tak tvrdé ne) konkurenci neprosadí, můžou se vlády přetrhnout ve vymýšlení drahých řešení bez většího efektu. Znevýhodněné děti, pche! Jejich rodiče by si měli uvědomit, že to je pro ně urážka, kterou si možná zaslouží.

Je to začarovaný kruh - stát si přeje na jednu stranu občany, kteří něco umí, aby mohli dostatečně přispívat do systému, na druhou stranu jim stele vatu a vytváří prostředí, kde cílem a prostředkem je pohodlí bez velké dřiny.

Ani se nebudu divit, až každý znevýhodněný občan bude mít svého osobního poradce, placeného námi, který za něj bude číst, počítat, rozhodovat, zatímco občan bude mít jediný velký úkol - pamatovat si pin své kreditní karty.

Spěje to pomalu k národu idiotů, jako v jednom americkém filmu, a to si počkejme, až to znevýhodněné menšiny vezmou demokraticky do rukou. Z knihoven se stanou prodejny fast foodu, PlayStation bude pro každého zdarma a do těch pár zbývajících škol se budou idioti jezdit dívat jako do ZOO.

Ne, ve skutečnosti to tady bude vypadat jako v úplně jiné zemi někde na Východě - otázkou jenom zůstává, o kolik století nazpět se tím dostaneme.



Článek k tématu na BBC:

http://www.bbc.co.uk/news/education-12000886

.

CCTV s pohodlím domova

Představte si, že jdete do nákupního centra, zabrousíte do oddělení se spodním prádlem, procházíte se mezi stojany s kalhotkami, nočními košilkami a podprsenkami. Omakem zkoušíte materiál, přitisknete si látku k obličeji, abyste ucítili tu jemnou hebkost. Teď, jsou dvě možnosti. Buď jste muž nebo žena. V prvním případě možná vybíráte dárek pšítelkyni nebo třeba jenom myslíte na maminku. Co se týká žen, nechce se mi věřit, že by vybíraly dárek svému milému právě v tomhle oddělení. Napadlo by Vás, že se na Vás v takové chvíli zaměřuje CCTV kamera? Nejspíš ano. Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo se na obrázky z té kamery dívá a proč to dělá? Divil bych se, kdyby ne. Dneska už to nejsou jen zaměstnanci bezpečnostního oddělení daného obchodního centra nebo obchodu. Síla přechází do rukou lidu a i my, veřejnost, máme možnost sledovat real-time záběry ze CCTV kamer v některých obchodech a stisknutím tlačítka upozornit na zlodějinu, kterou zpozorujeme. Není to fantastické? Na téhle stránce se můžete zaregistrovat a začít sledovat. Dostanete k dispozici živé záběry z kamer v obchodech a když uvidíte straku zlodějku, kliknete na červené tlačítko a obchodníkovi přijde zpráva, že mu někdo krade. Není to vláda, ne, je to někdo z vážených zákazníků. Vaše snaha nezůstane bez odměny. Za pouhé sledování dostanete nějaké drobné a pro ty, kdo si u pozorování videozáznámu nebudou jen nad klávesnicí honit péro, ale opravdu upozorní na zloděje v obchodě, jsou nachystané VELKÉ PENÍZE. Různých živých kamer je na webu spousta, to se ví, ale zatím jsem neslyšel, že by se voyerům platilo. Fakt by mě zajímalo, jak jsou tady pořešena práva na soukromí nakupujících, ale ti asi žádná nemají, kromě práva utrácet peníze. Tak jdem na to, blíží se Vánoce, spodní prádlo se bude prodávat ve velkém...

Psí hovna

Slyšel jsem v rádiu rozhovor s chlapíkem, který má detektivní agenturu a jako vedlejší aktivitu přibral sledování pejskařů, kteří neuklízejí hovna po svých čtyřnohých přátelích. Článek o tom je na Daily Mail:


http://www.dailymail.co.uk/news/article-1328085/Man-sets-secret-cameras-catch-dog-owners-dont-clean-poop.html


V podstatě instaluje kamery na veřejných místech, kam pejskaři chodí venčit, a zaměstnává pár lidí, kteří pořizují fotky těch smradlavých zločinů a dál sledují pejskaře, aby zjistili jejich identitu. Získané materiály posílá úřadům.

Daily Mail to podává trochu jinak než jak jsem tomu rozuměl z rozhovoru v rádiu, kde ten muž říkal, že neví, jak městský úřad s pořízenými důkazy naloží. V každém případě je to pozoruhodná iniciativa soukromé osoby (nejsou v tom žádné veřejné finance) a držím mu palce. My, co máme děti, nemáme rádi ten pocit nejistoty, zda je to opravdu čokoláda, co má naše drobotina rozmazané kolem pusy při pikniku s přáteli v parku. A nevěřím tomu, že si někdo libuje v tom protivném smradu, který se line autem, poté, co všichni nastoupí a teplý vzduch topení se prožene kolem podrážek olepených hnědým sajrajtem.

Nehážu pejskaře do jednoho pytle; za sebe říkám, že jsem velmi spokojený s tím, jak málo psích hoven natrefím, ale buď je to tím, že bydlím v okolí Londýna, kde psů není zas tolik, nebo jsem měl prostě štěstí. Vím, že pejskaři umí být dost neohleduplní i agresívní, když dojde na jejich malého přítele, a nejsem si tak úplně jistý tím, jestli k něčemu bude to, že úřad dostane fotku a adresu pejskaře, který po svém psu neuklidil. Hrozba pokutou mi přijde směšná. Jsem zastáncem hodně názorných trestů. Dotyčnému nechat týden vyklízet psinec nebo mu rovnou rozmazat psí hovno v interiéru jeho auta, ať si užije vlastní medicínu.


Tohle je stránka zmíněné iniciativy, ale z nějakého důvodu ta stránka není dnes dostupná a dokonce ani na hlavní stránce už nemá odkaz (před týdnem tam byl), takže možná to nikam nevede...

http://www.blackcatinvestigations.co.uk/cdfi/


.

Autem v Anglii, část 4. - řídím v Anglii a v Londýně zvlášť

Moje práce zahrnuje velkou dávku cestování autem; průměrně najezdím nějakých 2,500 mil za měsíc, z toho tak sedmdesát procent udělám po Londýně a jeho předměstích. Soukromým autem už toho zdaleka tolik nenajezdím, naštěstí. Před pár týdny jsem dokonce obdržel anglický řidičák, aniž jsem to moc plánoval. Měl jsem za to, že můj starý dobrý český průkaz stačí; špatně jsem si vyložil termín residency a kupodivu mi můj omyl nevyvrátila ani paní z DVLA (Driver and Vehicle Licensing Agency).

Tak jsem vesele jezdil s českým řidičákem, až dokud mi jeden zde žijící ostravský metalista nevysvětlil, že se pletu (ty si asi uplny kokot nebo co...). Nebo co, zabrousil jsem znovu na stránky DVLA, kde se říká, že po třech letech, co tady žiju jako rezident (a to já zas žiju), musím svůj EU řidičák vyměnit za ten jediný správný, anglický. Došel jsem k závěru, že když na všech formulářích prohlašuju, že jsem zde rezident, nejspíš se to bude vztahovat i na tento případ, a zažádal jsem o výměnu řidičského průkazu. Je to otázka vyplnění formuláře, zaplacení padesáti liber a odeslání starého řidičáku a průkazu totožnosti (občanka, pas) na DVLA. Za něco jako deset dní mi přišel anglický řidičák s counterpart (list papíru, kam se zapisují prohřešky), a o týden později i občanka. Starý řidičák si nechali, stejně jako padesát liber. Vlastně by mě zajímalo, jestli můžu vyměnit anglický průkaz zpátky za ten český...

update 13. 12. > v komentářích dole mě pozorný čtenář vyvádí z omylu. Definice na stránkách DVLA říká, že řídit s řidičákem ze země EU lze do věku 70 let nebo po dobu tří let poté, co se stanete residentem, podle toho, co je delší doba. Takže jsem mohl výměnu průkazů ještě o pár dekád odložit, ale nelituju toho; řidičák tady slouží jako průkaz totožnosti (vedle pasu) a podle mojí zkušenosti český řidičák tady nebudí v lidech velkou důvěru.

Kdybych si mohl vybrat, jednoznačně bych opustil londýnské silnice a proháněl bych tu plechovou rakev, které můj zaměstnavatel říká auto, po venkovských silničkách a polních cestách. Moje služební auto je 4x4 s velkými koly a vysokým podvozkem, takže si s ním užiju hlavně na hrbolech, hroudách a nerovném terénu vůbec. Samozřejmě se s ním dá i po asfaltu, ale do londýnského provozu (a hlavně parkování) to není ideál. Ačkoliv, je to dobré, když člověk potřebuje přejet přes obrubník nebo podobné kousky... Naštěstí tu nestvůru nemusím krmit, žere jako puberťák.

Tu a tam se zadaří a Londýnu se na celý den vyhnu; je to pak klidnější ježdění, mimo metropoli jsou řidiči vesměs umírnění, tolik se nespěchá a není kolem přebytek vjemů, které by odvracely pozornost od situace kolem auta (jako třeba dopravní značky).

Zvlášť kapitolou jsou dálnice, v UK mají označení M jako Motorways. Ty žijí tak nějak svým životem, odvislým dost od toho, jak moc se na nich pracuje. Třeba ten londýnský okruh (M25) je v současnosti na několika místech opravován/rozšiřován a některým jeho úsekům je během dne lepší se vyhnout, i když nad naší bezpečností dlí rychlostní kamery (spíš právě proto). Celkově bych o zdejších dálnicích řekl, že jsou dobře sjízdné. Povrch v ucházejícím stavu, nouzové telefony k dispozici, rozumně rozmístěná odpočívadla a čerpací stanice (zde zvané Services - často tam najdete restauraci, obchody, ubytování atd.). Jako výrazné pozitivum bych uvedl, že kolem dálnic nejsou rozeseté billboardy a podobné hovadiny. V Anglii často narazíte na barevné auto s majáky, které se tváří skoro jako kdyby to byli policajti, ale mají na dveřích nápis Traffic Officer. Jde o zaměstnance Highways Agency (organizace, která spravuje významné silniční a dálniční tahy v Anglii) a jejich úkolem je zajišťovat bezpečnost a plynulost provozu, asistovat při nehodách a tak podobně. Nemají žádné pravomoce měřit rychlost nebo pokutovat za přestupky, ale mají jakýsi úřední status, takže když neposlechnete jejich nařízení, může Vás to stát až tisíc liber, sebraný řidičák a třeba i život!
Na dálnicích se má jezdit maximálně sedmdesát mil v hodině a můj dojem je, že se to tady celkem dodržuje. Velmi zřídka se tady setkávám s tím, že by někdo z těch rychlejších blikal, troubil nebo se lepil na zadek auta před ním.

Ohleduplnost a rozvážnost pozoruji i při cestování po cestách mimo Londýn, ale jakmile se dostanu do města, mám pocit, že zejména ta rozvážnost šla spát. Nejspíš je to dané tím, že přes den, kdy se v Londýně vyskytuji, se po městě prohánějí především pracující, kteří potřebují být na místě včas. Doplněno skutečností multikulti prostředí, kde se scházejí řidiči s různými návyky, podle toho, odkud pocházejí. Je to slušný chaos, ale řidiči jsou poměrně ohleduplní. Když na to přijde, přibrzdí a pustí auto před sebe; samozřejmost je pak poděkovat, zvednutím ruky, zablikáním výstražnými světly... Zkrátka bych řekl, že projevují slušnou dávku ohleduplnosti a trpělivosti. Příliš tolerance nečekejte od taxikářů, hlavně těch v "black cabs", zato řidiči autobusů mi přijdou docela pozorní.

Důležité je vědět, kam jedete, všem to usnadní život. Zní to pitomě, zvlášť v dnešní době satelitních navigací, ale zejména v centru Londýna se mi stává, že se můj low-end TomTom ztratí a vidí mé auto na jiné ulici, načež začne přepočítávat, a pak se zase najde a přepočítává znovu, protože mezitím popojedu. Nemůžu se na něj 100% spolehnout, ale bez něj bych byl dočista v pr... otisměru.

Doprava v Lonýně se liší v závislosti na části města a hlavně v tom, co se tam pohybuje po ulicích. Na silnicích i mimo ně. Když vezmu centrovaté centrum, kolem Trafalgar Square, Piccadilly, Strand, jezdí tam hodně aut, pohybují se v tom chodci, velké množství turistů, ale to mi nepřijde tak chaotické, za volantem sedí ve velké míře lidi, které řízení živí, lidi se docela drží pravidel a tak nějak se vezou s davem. Větší pozor si musím dávat tam, kde se pohybují spíš domorodci ; místa jako Peckham, Poplar, Bethnal Green, Plaistow, Dalston, Dagenham, Southwark - tam jeden neví, kdy se občan rozhodne vlézt do silnice, aby navštívil bratrance, co dělá naproti v obchodě s věcmi za libru. V autech sedí zhusta maminy s dětmi a jiná sběř. Navíc jde o místa obydlená početnými komunitami přistěhovalců; odhaduju, že si mnozí z nich přivezli z rodných zemí nějaké řidičské návyky, které pak našroubují na anglický Highway Code. Bývá to někdy k vzteku. Podle mě ale auta nejsou takový problém; zaprvé si člověk může držet větší odstup a nenechat se nachytat náhlým zabržděním, zadruhé srážkou odnesou nejspíš jenom plechy. Horší je to s chodci, kteří si nelámou hlavu s tím, co se děje kolem a je na Vás, abyste to domysleli.

Dalším jevem jsou cyklisté a motorkáři. Jak to chodí asi všude, drží se jednoho pravidla - kam se vejdu, tam jedu. Protože jsou snáze sestřelitelní, je na řidičích aut, aby byli ve střehu a před každým manévrem si dobře zkontrolovali okolí, jestli se zrovna kolem netlačí nějaký poslíček na skútru. Cyklisté mají své stezky, ale ty se často svedou po kraji silnice, kde se tu a tam najde zaparkované auto, takže je cyklista nucen vjet do provozu a bývá to dost těsné. Třeba v Hackney je kolo populární dopravní prostředek a potkáte se tam rovnou se skupinkami cyklistů, vzájemně se přejíždějícími a všelijak odbočujícími. Jinde v Londýně jsem se s takovým množstvím cyklistů nepotkal, i když co uvedli do provozu systém Barclays Cicle Hire (po městě rozmístěné stanice, kde si ze stojanu vytáhnete kolo a na jiné stanici ho do stojanu zase zarazíte), množství cyklistů se o poznání zvedlo.

Všechno, co jsem zatím uvedl, jsou dopravní úkazy typické pro evropská velkoměsta, která jsem poznal. Čím je ale Londýn výjimečný, a proto také nerad po Londýně jezdím, je šílené množství dopravního značení a přidružených informací pro řidiče. Nejsou to jenom běžné značky jako dej přednost v jízdě, jednosměrka a podobně, kterých je už tak dost, ale k tomu přichází smršť značek specifických pro určitý úsek. Přečtete si značku, že levý pruh je vyhrazený pro autobusy, taxíky a motorky, ale jen v pondělí až pátek od 7-10 a od 16-19 hodin, takže se rychle rozhodujete, jestli se nacházíte v časoprostoru vhodném pro vjetí do levého pruhu nebo ne. Vzápětí se silnice stáčí doleva a v té zatáčce se budou dva souběžné pruhy spojovat, na což Vás taky upozorní značka. Do toho značka kvůli rychlosti, upozornění na stavební práce, které v místě budou probíhat ve čtvrtek příští rok, další značka, že jste v blízkosti školy, varování, že zleva se bude připojovat další pruh, a protože směřujeme k co nejvyšší míře bezpečnosti na silnicích, radnice zakoupila (ne v obchodě, kde je všechno za libru) světelnou tabuli, kde si můžete přečíst, že nejsou hlášené žádné dopravní incidenty. Do toho si hlídáte jestli nejedete pár mil přes limit, protože se nacházíte v úseku, kde se měří. Sražené cyklisty a motorkáře po čase přestanete počítat, důležité je číst značky, aby bylo bezpečno pro všechny.

Dostat v Londýně pokutu není žádné umění.

Když se Vám nepodaří dopustit se dopravního přestupku tím, že si nestačíte spočítat jestli je zrovna vhodný čas pro přejetí do vyhrazeného pruhu, máte dobrou šanci spravit si náladu špatným zaparkováním. Přes den toho v Londýně zdarma moc nenaparkuteje, rozhodně ne v centru a okolí. Něco jiného jsou okrajové čtvrti a i tam najdete přes den neplacená místa spíš v menších bočních ulicích, rozhodně ne na High Street. Po nějaké šesté sedmé večer se spousta restrikcí uvolní a můžete zaparkovat bez poplatku, když najdete místo; stejně tak i o víkendu. Ve dne jste ale odkázáni na možnosti placeného parkování, když najdete místo... Než zaparkujete, dobře se rozhlédněte okolo po značkách, které Vám řeknou, jaké jsou podmínky; někdy je nejbližší značka třeba deset metrů daleko. Často narazíte na značku Residents permit only, to znamená, že když tam nebydlíte, nesmíte tam parkovat. Business permit only je podobná věc. Někdy jsou tyhle podmínky kombinované s parkovacími hodinami, takže i když tam nebydlíte nebo nepracujete, můžete si koupit lístek a pár hodin tam postát. Bývá to limitované, zhusta na dvě nebo čtyři hodiny s tím, že se hodinu po odjezdu nesmíte vrátit. Nad dodržováním podmínek parkování dohlížejí strážníci (traffic wardens), což nejsou policajti ale panáci v uniformách, kteří obcházejí nebo objíždějí své okrsky a hledají hříšníky. Musí pořizovat fotografickou dokumentaci, takže když jim ujedete dřív než Vaše auto vyfotí, jak stojí tam kde nemá, nedostanou Vás. Když se stane, že najdete za stěračem obálku s pokutou, platí většinou, že při zaplacení pokuty do dvou týdnů dostanete padesát procent slevu.

Parkovat se dá v garážích (například firmy NCP, která jich má po Londýně docela dost). Není to levné, ale když jste tam na celý den, je to docela dobrá varianta, vzhledem k tomu, že na hodinách máte limit.

V někerých částech Londýna můžete za parkování platit telefonem (zavoláte jim číslo platební karty, registrační značku auta, lokalitu kde parkujete, jak dlouho chcete parkovat a hotovo). Tohle rád využívám, protože s tím, jak často po Londýně parkuju, ocitám se často na dně s drobnými. Možnost placení telefonem je uvedená na ceduli u parkovacích stání.

V centrálním Londýně platí tzv. Congestion charge - něco jako mýtné. V současnosti je to osm liber za osobní auto za den, ale od 4. ledna se zvedá na deset liber za den. Platí to od pondělí do pátku, 7:00 - 18:00 a dodržování hlídají automatické kamery, jak jinak. Na téhle stránce najdete podrobnosti včetně mapy.

Šťastnou cestu a po zaparkování si sklopte boční zrcátka.


Související články:

http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-2.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-3.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/koupe-pojisteni-auta-v-anglii.html

.

Šťastný je ten národ britský?

Panovníci této země jsou aktivní a vyráží na veřejnost s dalším fantastickým plánem - mají v úmyslu zjistit (dokonce změřit!), jak moc šťastní se obyvatelé ostrova cítí. Skoro bych řekl, že s podobnými nápady se přichází tehdy, když je obecně známo, že radosti je spíš málo. Ale vláda chce, vláda dostane; až čtyřikrát do roka by měly britské domácnosti obdržet a vyplnit dotazník, zaměřený na měření pocitů. Kdo nevyplní, bude proklet a do roka a do dne porodí ježka.

Ten nápad mi přijde jako jeden z nejblbejších, co jsem v poslední době slyšel. Samozřejmě, všechno dává perfektní smysl. Chůva se stará, aby se její dětičky měly co nejlépe a z výstupů tohoto statistického počínání vzniknou mnohé hodnotné aktivity (nové komunitní centrum pro integraci multikulti, pár set nových kamer tu a tam pro naši bezpečnost, obsadí se mnoho pracovních míst pro všemožné poradce přes chování - rekrutované z těch, kteří předtím přijdou o jiná místa poradců přes chování, ... ). Je vůbec nějaká šance, že by výsledkem tohoto měření mohlo opravdu být zvýšení spokojenosti mezi lidmi?

Nevěřím tomu, ale možná jsem příliš skeptický. Podle mě by k větší spokojenosti vedla spíš výrazně menší úloha státu v našem každodennu, tím pádem i méně peněz ukradených z našich kapes na různé pitomé projekty, a díky tomu i daleko větší odpovědnost v rukou lidí, zejména rodičů.

V článku na BBC se dozvídáme, že "téměř třicet" - rozuměj dvacet jedna - poslanců podepsalo slint, ve kterém tvrdí, že je legitimním úkolem vlády podporovat radost a spokojenost u občanů. Mám dojem, že zdejší vlády, za dobu, co jsem tady (pouhých 3,5 roku) selhávají v tom, co je jejich legitimním úkolem (v tom vidím funkci zajistit základní bezpečnost a právo občanům). Radost a spokojenost ať nechají na lidech.

Netuším, kolik tahle sranda bude stát, a v době, kdy se mluví o škrtech na všech stranách mi to přijde jako hodně zbytečná hračka.


Odkaz na článek na BBC News:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-11756049

Z odposlechu: Nostalgia 77

Nostalgia 77 - Rain Walk

http://www.youtube.com/watch?v=GwA-ifGMfXg


.

Benefity na splátky

Britská vláda přišla s nápadem, který se mi nesmírně zamlouvá; je to jako by se mi měl splnit dávný sen. Ve zkratce: lidi, kteří dlouhodobě pobírají podporu v nezaměstnanosti si své dávky mají odpracovat ve prospěch společnosti, která jim sype. Kdo odmítne, nedočká se nějakou dobu finanční pomoci v nezaměstnanosti. Nejde o nabídku kvalifikované práce, ale o manuální činnosti, které mohou zahrnovat úklid odpadků, údržbu zeleně; umím si představit třeba i pomoc lidem starým a nemocným a tak dále.

Jako každá radikální myšlenka, i tato dělí veřejnost na dva názorvé proudy.

Jedni, jako třeba já, to vítají, protože víme, že tam venku jsou spousty lidí, kteří můžou dělat, ale buďto hledají ideální práci, která v současnosti není k dostání, nebo se jim dělat nechce. Jsou samozřejmě i lidé, kteří z nějakých důvodů pracovat nemůžou, ale mluvíme o menšině. Když můžou vězni lepit pytlíky, najde se pro většinu nějaká prospěšná práce, která se dá vykonávat i s nějakým tím handicapem (třeba bolavá záda nebo revma).

Druhý tábor je proti návrhu právě proto, že by tahle pracovní povinnost znevýhodnila ty nemohoucí (s bolavými zády a revmatismem) a uvrhla je do jámy stresu, když už tak jsou dost pod tlakem, že si nemůžou najít práci. Tuhle argumentaci moc nechápu - podle mě je lepší nějakou práci dělat, byť i pod úroveň dosažené kvalifikace. Za prvé se tím vytvářejí návyky, které pracující člověk potřebuje (pracovní doba, dodržování termínů, dosahování výkonů), za druhé má pracující člověk pocit, že vykonal něco, co má cenu a je užitečné. Myslím si, že v případě dlouhodobě nezaměstaných se získáním jakéhokoli zaměstnání zvyšuje šance dalšího uplatnění na trhu práce.

Problém nezaměstnanosti je obtížně řešitelný právě proto, že se jednotlivé případy tolik liší a není v silách státní moci jít u každého do hloubky natolik, aby bylo jasné, jaká je situace/motivace dotyčného.

Když ale vidím, kolik je v této zemi přistěhovalců, vykonávajících práce, o které Angličané nemají zájem, jsem plný nadějí, že spoustě dlouhodobě nezaměstaných lze najít uplatnění, které odpovídá jejich stavu a schopnostem.

Problém není jenom v tom, že lidé nemají práci, kterou si představují nebo ke které jsou ochotni se snížit. Na podpory v nezaměstnanosti se vydávají peníze, které mizí jako v černé díře (když si odmyslíme jejich část, která se vrátí v podobě daní z tabáku a alkoholu). Za tyto peníze dostává společnost jediné - klid od nezaměstnaných. Navíc ale musí stát vydat další částky právě na provedení prací, které by mohli vesele vykonávat ti, kdo sedí doma (pokud zrovna nedělají někde načerno).

Budu držet palečky, aby tohle vyšlo. Tahle ultrasociální samoneufinancovatelná společnost nemůže vydržet dlouho.



Odkaz na článek na BBC News:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-11704765


.

Londýnský street art pod štětkou úřednictva

Předmětem článku v Guardian je obraz zajíce na fasádě nahrávacího studia v Hackney, jehož fotku jsem tady nedávno vylepil. Nyní se moudrá rada hackneyská rozhodla nechat zajíce přemalovat neb graffiti je špatné, áno. Autorka článku představuje rozdílné názory na graffiti, jak je zaujímají radní v londýnském Hackney a v Brightonu.

V Hackney se s tím radnice nemaže a místo toho, aby si pánové a dámy trochu polámali hlavinky, šmahem odsuzují všechno graffiti jako škodlivé a požadují nápravu na bílo. Nejen to, účet za přemalování přijde majitelům studia, které si malbu od umělce objednalo! Je to vážně škoda, myslím si, protože právě umělci udělali z Hackney místo na Londýn až netypicky pestré. No, ne celé Hackney, co si budeme říkat...

Cui bono? Proč to dělají? Žeby umělci neplatili dost vysoké nájemné a je třeba uvolnit místo lidem rozvážnějším, s citem pro tradici?

V Brightonu oproti tomu street artu štěstí kvete; zastupitelé lidu našli dobré důvody, proč umění podporovat. Už jsem tam asi tak dva roky nebyl, ale pamatuji si nejedno na zdi vyvedené dílo. V té nezáživné tradiční=fádní městské zástavbě je to potěšení pro oko. Způsob, jakým se vypořádat s tradicí, maloměšťáctvím, jak místo odlišit a zpřístupnit.

Hackney fuj! Doufám, že se najde 750 podpisů místních na e-petici, což je podmínkou pro to, aby rada starých zaměřila myšlenkové pochody svých členů na změnu přístupu k umění na ulici. Možná z toho vyleze nějaká komise pro posuzování kvality umění, možná to smetou ze stolu, to se ještě ukáže. Ale při mých častých cestách do/přes Hackney by mi zajíc chyběl (o kryse nemluvě).


Odkaz na článek v Guardian:

http://www.guardian.co.uk/society/2010/nov/09/graffiti-art-divides-council-opinion


Odkaz na stránku s více vyobrazeními zvířectva od Roa - autora zajíce:

http://www.designwar.net/page.php?id=1019


.

Marriott není idiot

V londýnském hotelu Marriott berou bezpečnost vážně; dnes jsem se vezl zaměstnaneckým výtahem a obdivoval jsem tento na zdi nalepený plakát:







Škoda, že kvalita obrázku stojí za takové kulové, ale to víte - HTC phone.

Nám, potenciálním hostům, takový plakát říká:

- nefoťte si prostory hotelu (jako třeba já ve výtahu)
- nehlídaná zavazadla budou ukradena
- nenechávejte na nočním stolku balíček s tužkovými baterkami (prý takhle vypadají výbušná zařízení)
- plány na ovládnutí světa si dejte do trezoru
- sto tisíc dolarů v hotovosti patří do kufříku
- Vaši sbírku předpotopních modelů mobilních telefonů pokojská neocení
- samopaly odkládejte do stojanu na deštníky

Vzhledem k tomu, že jsem se do prostor hotelu (a to i kuchyně, jídelny pro zaměstnance, až nahoru na střechu) dostal bez předchozího oznámení, jakéhokoli prokázání totožnosti, vlastně jenom sdělením recepční, že jsem přišel pracovat v prostorách hotelu, svědčí o tom, že bezpečností v Marriottu naštěstí až tak posedlí nejsou...


.

Nějakej ten londýnskej street art

.

Quis custodiet ipsos custodes

Po snídani nasedám do auta zaparkovaného před domem, vytahuji z batohu navigaci, kterou usazují do držáku na čelním skle, a zdvořile se jí ptám, jak mě dostane do jedné z lokalit na Canary Wharf v Londýně. Čeká mě tam práce. Navigace se zamyslí a po chvíli, během které už vycouvám z příjezdové cesty a jedu si to po hlavní cestě k cestě ještě hlavnější, mi nabídne trasu a hlasový doprovod. Bude to necelých 30 mil, hodinka řízení, pane. Děkuji a raději pouštím rádio. Opouštím naši vesnici, odbočuji na hlavní a po pouhých dvou stech metrech si hlídám rychlost. Vím, že tam na mě čeká první z rychlostních kamer - žlutá Gatso. Kdybych přetáhl čtyřicítku, udělá blesky blesk a osvítí nemytý zadek mého stříbrného Nissanu. Nerad se fotím, takže držím ručičku tachometru těsně v oblasti čtyřicítky a jede se dál. Po zhruba míli, která spojuje dvě vesnice, přijíždím k ceduli s varováním, že ve vesnici provozují mimo klasických CCTV také kamery s možností ANPR (Automatic number plate recognition). No pro mě za mě, nic si na mně nevezmou. Pojištění za auto zaplacené je, stejně tak jako road tax (daň z vozidla), a to jsou v téhle venkovské oblasti asi tak jediné věci, které by mohly být skutečným důvodem pro nasazení ANPR. Mířím k dálnici a beru to zkratkou. Odbočuji z hlavní na úzkou silnici, která vede lesem; tu a tam projíždím kolem obytných domů a farem s landroveří technikou zaparkovanou na příjezdových cestách. Nevím, jestli si mého auta vůbec všimne některá ze soukromých CCTV nebo webkamer, které mají vlastníci u svých sídel namontované. Napojuji se na hlavní cestu kousek před kruhovým objezdem, ze kterého už se pak přidám do dlouhého hada aut, táhnoucího se podél M25. Ještě předtím se ale zastavuji na benzínce, aby měl můj hNissan dost sil na naše společné cesty. Přistavuji auto ke stojanu s naftou a CCTV/ANPR kamera už v tichosti předává data o mém vozu do systému. Kdybych odjel bez zaplacení, vědí všechno. Takže se odeberu do vnitřních prostor čerpací stanice, kde mě snímají naráz tři kamery na stěnách. Nemyslím si, že mě někdo skutečně sleduje; nejspíš v zadní místnosti běží monitor, jehož obrazovka zobrazuje tři okna, jedno pro každou kameru. Manažer čerpačky je ale příliš zabraný do pojídání ranní samosy s chili omáčkou a čtením Daily Star než aby se zaobíral pohledem na nás, nudné návštěvníky stanice. Platím a odjíždím, směr kruhový objezd a nájezd na londýnský Orbital (M25). Žijeme v době další vědeckotechnické revoluce a díky tomu je M25 na několika úsecích zúžená a osázená kamerami, které měří průměrnou rychlost. Jedna z nich mě zabírá jen chvíli po tom, co se napojím na okruh. Je to skvělý pocit; v uších se mi rozléhá rajská hudba a mé rty se špulí do polibku, vysílanému těm dobrým lidem, kteří myslí na bezpečnost nás a našich dětí. Jako cukr na ovocném koláči jsou podél dálnice rozesety také obyčejné kamery, které monitorují provoz a umožňují například sledování dění na dálnici přes webové rozhraní. I ANPR kamera si prohlíží mou značku. Po obloze se prohání vrtulník metropolitní policie, monitorující dopravu (videozáznam pořízen, pane). Opouštím M25 a beru A13, mířím do Východního Londýna. Tu a tam rychlostní kamera, nic zvláštního, ale jak se blížím k mohutným budovám na Canary Wharf, přibývá i množství kamer, mířících jejich zvědavé zraky na přední části vozidel, včetně osádky. Nepochybuji o tom, že jsou schopny zachytit i drobné detaily toho, co se děje v autech - například jestli řidič telefonuje, jí nebo levou rukou testuje lem podprsenky sekretářky, kterou veze do práce. Množí se též ANPR kamery, uchycené na konstrukcích, klenoucími se nad vozovkou. Jsou jako vozová hradba, chránící hlavní město před nájezdem hord těch, kdo se rozhodli nepřispět do systému, vybudovaného kolem vlastnictví motorového vozidla. Zatím není technologie tak cenově dostupná, ale vývojáři a výrobci kamer vědí, po čem je poptávka, a nové kamery už mají kombinované funkce (nahrávání videozáznamu, ANPR, měření rychlosti a to i průměrné, kontrola průjezdu křížovatky na červenou - všechno v jedné krabici). Ubyde množství krabiček, ale dostane se nám zvýšené péče. Vymotám se ze sítě hlavních cest a přijíždím na horní část Canary Wharf. Hrubým odhadem mě cestou od domu až sem mohlo zachytit na sto až sto padesát kamer...? Vjezd na Canary Wharf je pokaždé mírně záludný. Musíte projet stanovištěm ochranky a nikdy nevíte, jestli si vyberou ke kontrole zrovna Vás. Pravděpodobně jim při tom rozhodování pomáhají kamery, které Vás sledují už značný kus před check-pointem. Dnes je můj šťastný den a svým způsobem přispívám k rozvoji vědeckotechnické revoluce. Bezpečák mi ukazuje, ať zajedu stranou, budeme se prohlížet. Jezdím na Canary Wharf docela často a tu a tam mé auto kontrolují = vím, co mě čeká. Sekuriťák vezme tyč s kruhem na konci a objede s ním auto a podautí. Detekce výbušnin. Nezajímá ho, kam jedu, co vezu. Dneska mám ale enormní štěstí, kontrola je důkladnější. Mám stažené okýnko a chlapík v uniformě jím prostrčí tyčku s kleštěmi na konci. Kleště svírají papírek. Jen tak projede papírkem po volantu a už si bere tyčku k sobě do budky. Ptám se ho, co tímhle sleduje a co se chystá zjišťovat. Jsem celý vystrašený, jestli ho nenastrčila moje žena, aby z volantu získal vlákna poprsenky mojí sekretářky. Vysvětluje mi, že udělal stěr z volantu, jestli na něm mé prsty nezanechaly stopy po výbušninách, se kterými jsem předtím mohl manipulovat. Jak chytré! Ano, mazal jsem si ráno Semtex na chleba a trochu jsem si ho pak ještě vetřel do kadeří, aby se více leskly. Ukazuje kolegovi vzadu vztyčený palec a otevírá mi závoru. Canary Wharf mi leží u nohou. Canary Wharf je místem financí a informací. Budovy trčící do oblak, restaurace na povrchu, obchodní centra pod zemí - sem chodí lidé peníze vytvářet a utrácet. Bezpečnost na každém kroku. Parkuji v podzemní garáži, neustále pod dohledem bezpečnostních kamer - na rozích i na střechách budov, na sloupech i na zdech, zvědavé skleněné oči se za námi točí a jistě velká část z těch záběrů je sledována nějakým pracovníkem, který vyhodnocuje chování těch, které pozoruje. Řekněme, že si mě takový ferda všimne na svém monitoru, jak přicházím z podzemního parkoviště na úroveň chodníku. Co tak na mně vidí, co se může honit jeho trénovanou paranoidní palicí? Postava s velkým batohem, ale turista to není. Vypadá, že to tady zná, ale nechová se jako typický zaměstnanec finančních a mediálních gigantů. Ferda bystří, drobnou rukou se zlatým řetízkem na zápěstí zahýbe joystickem na kontrolním panelu a pouští si na monitoru obraz z následující kamery, která umožňuje lepší pohled zepředu. Stále nenachází žádné vodítko, kam mě zařadit, a tak má na výběr ze dvou možností: buďto mě bude sledovat pomocí na sebe navazujících kamer a ztratí dost času tím, aby zjistil, že jsem obyčejná nula, nebo svou mocnou vysílačkou zavolá někoho z chlapů z bezpečnostní agentury na ulici, aby se mě zašli zeptat, jestli nepotřebuji poradit. Vtom mě vidí zacházet do budovy 1 Canada Square. Tam už to je mimo jeho působnost, mají vlastní systém CCTV kamer s operátorem. Prohrábne se slastně v rozkroku a zakousne se do rozjezeného kuřecího závitku. Když jsme u toho vcházení do objektů s vlastním systémem CCTV; ze zákona je provozovatel systému povinnen uvést u vstupu, že objekt je monitorován CCTV a funkci a jméno osoby, která je zodpovědná a na níž se lze obrátit. Tak jsem pod kontrolou po celou dobu měho pobytu na Canary Wharf. V jednu chvíli jsem si už mohl myslet, že mě Matrix ztratil z dohledu, když jsem se dostal na střechu jedné z budov, ale to jen do chvíle než jsem si tam nahoře všimnul moderní kamery Leica - rotační s detektorem pohybu. Zahlédne Vás všude. Tak to je prvních pár hodin mého pracovního dne a téměř celou dobu jsem pod kontrolou kamer. Úplný Al Pacino, he! Nejsou to jen zneklidňující všudepřítomné kamery a fakt, že jsme sledováni při našem pohybu městem, aniž bychom s tím souhlasili. Otázek s tím spojených je mnoho. Jak jsou tyto záběry chráněny proti zneužití? Kdo k nim má přístup a za jakým účelem? Jak dlouho se záznamy uchovávají a kdo dohlédne na to, že jsou po čase smazány? Co jsem se dozvěděl průletem nad informacemi na internetu, sledování veřejnosti kamerami nemá výrazný přímý podíl na objasnění kriminální činnosti, ale jejich zastánci je hájí tvrzením, že jsou často podpůrným prostředkem pro odhalování trestné činnosti. Veřejná správa (například londýnské městské části) utrácí velké částky za instalace dohledových systémů a můžeme čekat další rozšiřování s tím, jak technologie jde dopředu. Otázkou zůstává, nakolik budou monitorovací systémy fungovat reaktivně (možnost pustit si záznam zpěn, když už nějaká událost pominula a vyšetřue se) a do jaké míry budou pod dohledem operátorů, kteří maji možnost okamžitě jednat. Jsou to děsivé představy, ale vzhledem k tomu, jak jsme si my, lidé ve svobodné společnosti, bez většího reptání zvykli na realitu permanentního sledování, je to zřejmě logické vyústění správy Matrixu. Praktická ukázka využití systému CCTV: http://www.bbc.co.uk/news/uk-11536094 .

Oteplovači 10:10

Pusťme si jedno poučné video než přihodíme další PETku do kamen. Tady si na sebe ideologové z organizace 10:10 upletli kočku přímo devítiocasou. Snažili se být upřímní, ale na tuhle upřímnost lidstvo není ještě docela připraveno. Video už stáhli ze svých stránek a uveřejnili kajícnou omluvu. Je to tady - No pressure: http://www.youtube.com/watch?v=JfnddMpzPsM .

Z odposlechu: Vinnie Colaiuta

Vinnie Colaiuta je jeden z nejžádanějších studiových i pódiových bubeníků na našem světě. Natočil několik alb s Frankem Zappou, Stingem, spolupracuje s umělci různých hudebních žánrů; osobně mě oslovuje jeho jazz/rocková produkce.

Ve skladbě I'm tweaked šálí naše smysly vypouštěním šestnáctinových not a výsledek je značně znepokojující. Jinak celkově je I'm tweaked chuťovka.

Zde je video. První necelé dvě minuty hovoří sám mistr.


Vinnie Colaiuta - I'm tweaked



.

Policejní tweets

Policajti v Manchesteru čelí hrozbě snižování přídělu peněz a stavu stejně jako policajti jinde. Zatímco ale policajti jinde sedí s rukama v klíně, bobíci z Manchesteru založili kanály na Twitteru, kterými do éteru přeposílají výtahy z nahrávek hovorů na jejich telefonní linky. Např. "Telefonát číslo 777: Na místě, kam lidi chodí venčit psy, byl viděn člověk bez psa."

Je to zajímavá PR aktivita, která má ukázat policii ve světle nepostradatelných pomocníků v každé tíživé situaci. Za nějakých 16 hodin přijali údajně přes 2,300 telefonátů. Na stránkách Greater Manchester Police jsou všechny tweets ke shlédnutí; namátkově jsem tím zabrouzdal a působí to na mě dojmem různorodé směsice událostí, z nichž většinou by se efektivní policie podle mého názoru neměla vůbec zabývat - otázka, co z toho všeho v Manchesteru policie řeší.

Policejní náčelník z Manchesteru veřejně naříká, že hrozí škrty v době, kdy mají policejní složky tolik práce (jak nám dokazuje pomocí Twitteru) a dodává, že po jejich službách je poptávka, takže by se politikos měli zamyslet nad tím, kde budou sekat. No moment, říkám si, nejspíš jsem zaspal ve starých časech, ale mám za to, že úkol policie je lapat zločince a ne sundávat zaběhlé kočky ze stromů. Sociální problémy by se daly řešit prostřednictvím rodiny, sousedů atd. Ve zdejším státě policie nahrazuje funkci komunity, která pak v případě konfliktů odvrací zrak. Pochopitelně je poptávka po službách všeho druhu, protože je to pohodlnější než se sám starat. Ale je to zatraceně náročné na zdroje a kdoví, není pak pro policajty lákavější rozhodovat sousedské hádky než lapat zločince?


Odkaz na článek na BBC:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-england-manchester-11537806



.

Stínová ženská práva

Vyslechl jsem dneska zprávu, že čerstvě zvolený předseda labouristů Ed Miliband jmenoval devatenáct stínových ministrů z řad Labour party. Ne že by mě tahle skutečnost zajímala, ale zaujalo mě, že obsadil i post ministra pro ženské záležitosti a rovnoprávnost (Minister for women and equalities). Ne tolik kupodivu to bude mít na starosti dáma. Napadlo mě, že pokud opoziční ministři(ně) představují opak koaličnímu kabinetu, měl by záležitosti žen a rovného práva mít na starosti spíš někdo jako Adolf Hitler. .

Z odposlechu: R.A.T.M.

Rage Against The Machine pro všechny


.

Z odposlechu: Mike Stern

Mike Stern - americký jazzový kytarista.

Street Rhyme - veselá hudební hříčka


Mike Stern - Street Rhyme



...

Jedna praktická k charitativní (ne)činnosti

Škola, kam chodí naše dítě, má k charitativní činnosti blízko. Funguje zjevně jako prostředník mezi organizacemi, které páchají dobro, a peněženkami rodičů. Minulý týden jsme tady měli akci Macmillan Cancer Support, organizaci, která pomáhá lidem postiženým rakovinou. Děti přinesly do školy dortíky, které si pak ostatní děti mohly za malý obnos (jedna libra) koupit. Žena upekla bábovku, která takovým způsobem pomohla někomu jinému. Docela jsem kolem toho prskal, přijde mi to jako násilný způsob a zneužívání dětí k obstarávání peněz, byť je to pro dobrou věc. Ale děti si to užily, mají přece sladkosti rády, tak jsem to vzal.

Tento týden nám škola představila další dobročinnost - Jeans for genes. Tihle se starají o děti strádající genetickými poruchami. Akce ve škole proběhne zítra - děti přinesou libru a přijdou v džínách, aby daly najevo podporu. OK, je mi líto i postižených dětí, ale... Zase to na mě působí jako zneužití dětí pro získání financí od rodičů. Navíc už v tom není ani ten element zábavy pro dětičky - a nikdo se nenamáhal nám vysvětlit, proč bychom právě jim měli dát (v konkurenci sto sedmdesáti tisíc dalších charit).

Naše holčička je vcelku bystrá, ale ve svém věku nemá ještě příliš ponětí o tom, proč by měla ona nebo její rodiče podporovat někoho, kdo nemá to štěstí být zdravý. Zkoušeli jsme s ní o tom pohovořit, ale jí na celé akci podporované školou zajímalo něco úplně jiného; cosi, co se týkalo jen jí samé. Děti jsou do jistého věku sobecké a podle mého názoru jsou pětiletí člověkové příliš nerozumní (rozuměj ovladatelní) na to, aby jim charitativní organizace ve spolupráci s autoritami vštěpovaly myšlenku, že na charitu se MÁ přispívat.

Naše dcera bude zítra ve škole ve své uniformě jako obvykle a dostalo se jí vysvětlení, že rodiče se rozhodli této charitě nepřispět. Nepůsobila dojmem, že by ji to nějak rozhodilo.

Není to o libře, která by změnila majitele. Jsem znechucený z toho, že na nás jdou charity přes děti, když nás nedostanou přímo. Pro děti není jednoduché vyrovnávat se s tím, že nedostávají to, co ostatní - je to pro ně i pro rodiče zátěž, paradoxně jde v tomhle případě o tzv. dobrou věc.

Včera jsem vyslechl rozhlasovou reportáž na téma charity, kde chlapík z jedné dobročinné organizace zcela vážně tvrdil, že některé účely jsou lepší (rozuměj více morální) než jiné a lidi by se nad tím měli zamyslet než své peníze dají nějaké charitě. Konkrétně jmenoval podporu zneužívaných dětí proti podpoře místního baletního spolku. Jaká nehoráznost! Kdo může říkat jiným, co mají považovat za lepší a morální?

Ano, dostává se mi vysvětlení, kde se v Britech bere ta solidárnost k ostatním. Dostávají to dávkované od dětství, stejně jako spoustu, kopec a ranec dalších poučení (takhle to dělej, tohle nedělej, poslouchej autority, čti nápisy). Připomíná mi to učení se víře v boha. A tomu jsem nikdy neholdoval.

Něco mi říká, že si paní učitelky s našimi dětmi ještě užijí.


Související články:

http://vacheque.blogspot.com/2010/09/anglicka-charita.html


.

Z odposlechu: Mark Ronson & The Business Intl: Bike song

Video nestojí za psí štěk, ale muzika je to veselá, skotačivá:

Mark Ronson & The Business International: The Bike song



a oficiální video, kde jsou všichni veselí a skotačiví:

M.R. & T.B.I.: T.B.S.


Dneska večer mají koncert v Hackney Empire. Už to nestihnete.

...
...
...

Anglická charita

Britové jsou zaznamenáníhodně angažovaní lidé. Fascinuje mě přístup místních k dobročinnosti a jejich zájem o svět, ve kterém se pohybují. Důkazy vidím každý den v různých formách.

Našel jsem informaci, že v UK je 13.2 milionu lidí, kteří se dobrovolnicky angažují v charitě. 608,000 obyvatel je pak placenými zaměstnanci charitativních organizací. To je ohromné množství, říkám si, kde se v lidech bere ta solidarita?

Není to jenom solidarita, áno, charitativní činnost není zaměřená pouze na lidi, kteří potřebují podporu. Z původních tří kategorií dobročinné činnosti, které byly popsány v roce 1601 (podpora v chudobě, podpora vzdělání a podpora náboženství), jsme dnes u dlouhého seznamu, formulovaného v Charity Act 2006:

• předcházení chudobě a pomoc v chudobě
• podpora vzdělání
• podpora náboženství
• podpora zdraví a záchrana životů
• podpora občanství a rozvoj komunity
• podpora umění, kultury, dědictví (jakože odkaz předků) a vědy
• podpora amatérského sportu
• podpora lidských práv a řešení sporů nebo podpora náboženského a rasového soužití, podpora rovnosti a různorodosti (diversity)
• pomoc těm, kteří jsou v nouzi z důvodu mládí, stáří, nemoci, handicapu, finančního strádání nebo jsou jinak znevýhodnění
• podpora péče o zvířata
• podpora výkonnosti vojska, policie, hasičů a záchranných služeb
• jiné účely v současné době uznávány jako dobročinné a všechny nové dobročinné účely, které jsou podobné jinému dobročinnému účelu (uf!)

A ještě jedno číslo k dobru: podle zprávy NCVO (National Council for Voluntary Organisations) z února 2009, je v UK 170,905 charitativních organizací.

Sto sedmdesát tisíc!

Tak čím to, že jsou Britové ochotní dělat tolik pro svou zemi (o jiných krajích nemluvě)? Odpověď neznám, ale možná to má co dělat se školní výchovou, kdy se už malí Britečkové a drobounké (sic!) Britečky učí o sobě samých a o tom velkém místě zvaném svět, ve kterém i oni mají svou roli. Možná taky zdejší školství přeceňuji a je to víc o tom, že působení (tlak) charitativních organizací je silné, všudypřítomné, a tak si člověk časem přisvojí nějakou oblast dobročinnosti, ve které se svým způsobem angažuje, protože to tak prostě má správně být.

Myslím, že nepřeháním, když jsem napsal, že známky nějaké té charity jsou všudypřítomné. Jen tak, na co si teď vzpomenu:

- domů nám charity posílají letáky, dopisy i plastové pytle na oblečení či hračky pro potřebné

- v obchodech jsou kasičky na drobné pro nějakou tu charitativní organizaci

- dobrovolníci oslovující veřejnost na ulicích, ale už jsme je měli i u domovních dveří

- automaty na bonbóny, výtěžek jde na dobrý účel

- organizované a komentované procházky přírodou s občerstvením (čaj, sušenka); účastníci přispějí například na udržení toho krásného kusu přírody

- skautské oddíly jsou dost aktivní - balení nákupu u pokladen v supermarketu mě teď napadlo jako nepříliš vynalézavý příklad, ale dělají toho víc

- akce sportovní a umělecké, které přinesou dobročinné organizaci výtěžek ze vstupného nebo z příspěvků diváků

- charity provozující obchody jako Oxfam, British Heart Foundation atd.

- děti přinesou do školy nějakou sladkost (dortík, koláč), kterou si jiné děti za drobný peníz kupují; výtěžek jde charitě

Je to jenom krátký výčet, ale ilustruje myšlenku, že bez dobročinnosti lidí by se nepodařilo cosi změnit k lepšímu. Osobně jsem příznivcem angažování se v záležitostech, které se týkají mého bezprostředního okolí, a hladové děti v Africe mou peněženku nechávají v klidu, ale stejným dechem musím přiznat, že i tady doma jsem angažovaný naprosto minimálně. Koneckonců mám pocit, že dělám pro veřejné blaho nemálo tím, že každý měsíc odvádím nezanedbatelnou část svého příjmu státu, maskované to charitativní organizaci.

Britové své charity znají, vědí na jaký účel chtějí přispět a zajímají se, komu přispívají. Jsou pobouřeni, když zjistí, že se jejich dobročinnost stala terčem podvodu. Docela se divím, že tolerují své vládě takové rozhazování jejich peněz každému, kdo si umí říct.

Britská vláda, jako většina vlád na tomto světě, má své prsty (rozuměj naše peníze) ve všem, co se ve státě děje. Bohužel to vypadá, že vládní prioritou se stalo rozdávání peněz přímo těm, kdo si je neumí/nechtějí/nemůžou vydělat vlastní cestou. V tom vidím chybu; podle mého názoru by měla dobročinnost zůstat v rukou lidí - jestli chtějí chudáka podarovat, nechť tak dobrovolně učiní.

Aby té drzosti nebylo málo, ještě nám ministr pro občanskou společnost radí, abychom dávali 1% ze svých příjmů charitám. Že prý se snaží vést tuto zemi k větší štědrosti a pomoct dobročinným organizacím překonat škrty v období "krize". Ony totiž charity nejsou závislé jen na příspěvcích od dobrovolníků, ale část jejich příjmů může tvořit i příjem ze státního měšce - ať už jsou to granty nebo si stát od charity kupuje nějakou službu. Ve výsledku to stejně zacvakáme my, kteří bychom té charitě jinak nedali; není to trošku paradoxní? Znovu se mi připomnělo číslo stosedmdesát tisíc.

Tady je odkaz na článek, ve kterém nám pan ministr udílí knížecí rady (opět za naše peníze, pacholek):

http://www.guardian.co.uk/society/2010/jul/05/government-urges-charity-giving

Kdyby mi vláda tolik nebrala, aby mohla rozdat tzv. potřebným, zbylo by mi dost peněz, které bych mohl rozdat těm, kteří je pořebují.

Třeba jako starý lord Sainsbury, který daroval 25 miliónů Britskému muzeu:

http://www.guardian.co.uk/culture/2010/sep/12/lord-sainsbury-donation-british-museum



Související články:

http://vacheque.blogspot.com/2010/09/jedna-prakticka-k-charitativni.html


.

Libo oběd na účet lidí z EU?

Asi před týdnem jsem se z rádia dozvěděl o slovní přestřelce mezi francouzským prezidentem a evropskou komisařkou pro právo a práva, kterou dotyčná dáma vyvolala svým výrokem o Francii, cikány pryč deportující. Nemám potřebu to téma rozpitvávat, ale dneska jsem se dostal k článku, který mě hodně pobavil. Je to okomentovaný rozhovor vůdců u(h)nije a myslím, že by to byl výborný námět na komedii. Zejména výkon Berlusconiho stojí za to, přečíst si rozhovor do konce.

Sláva stařičkému mocnáři, sláva EU!


zde článek:

http://blogs.euobserver.com/persson/2010/09/21/a-lunch-as-bitter-as-bile/

...
...
...

Z monitoru: Borec leze na věž

Z tohohle jde mráz po zádech. Free climb (lezení bez jištění) na vrchol věže vysoké 590 metrů.

Zvlášť posledních 30 vteřin mi bere dech, a to je "jenom" výlez nahoru....


http://www.youtube.com/watch?v=lLpGHLOow1s

Co dobrého vaří dětem ve zdejší škole?

Naše starší dcera začala před dvěma týdny chodit do školy, do reception class. Než načerpám víc informací o výuce (jestli se tomu tak dá říkat), dám k lepšímu aspoň jídelní lístek zdejší školy, který nám byl předložen. Cena jednoho oběda je £1.85, což považuji za dost nízkou částku, přičemž škola uvádí, že se jedná o kvalitní a nutričně vyváženou stravu. Tak se podívejme, co by naše dětičky týden papaly:

Monday:
Spaghetti Bolognaise served with garlic bread
or
Vegetarian Bolognaise served with garlic bread
Salad Bar
Homemade scones with strawbery jam

Tuesday:
Cod & Salmon fishcakes
or
Cheese Flan
Oven baked jacket wedges
Crunchy coleslaw
Salad Bar
Fresh fruit platter

Wednesday:
Roast turkey & Yorkshire pudding served with gravy
or
Vegetable grill
Roast potatoes
Fresh broccoli
Fresh coliflower
Fruit jelly

Thursday:
Chicken curry with wrap
or
Vegetarian pasta served with garlic bread
Sweetcorn
Homemade carrot cake

Friday:
Cheese & Tomato pizza
Baked beans
Chips
Ice cream


- available every day: mixed fresh salad, grated carrots, chopped cucumber, homemade creamy coleslaw with light mayonnaise, fresh chopped fruit yoghurt, water & sliced bread - white or wholemeal
- all deserts are homemade
- fish is naturally sourced
- sausages, burgers, baked beans and bread are 'healthy choice', reduced in salt and sugar

----------------------------------------------------------

Dostali jsme jídelníček na následující čtyři týdny; většina jídel se zopakuje v každém týdnu, ale jsou tam i další stálice britské gastronomie, třeba Jacket potato, nějaké ty sausages nebo Lamb kebab.

Není to nabídka nepodobná těm v restauracích Wetherspoon, a tím myslím menu pro dospělé. Nezkoumal jsem nutriční hodnoty představených jídel, na první pohled to na mě působí dojmem, že celkově je nabídka docela vyvážená, za předpokladu, že se děti pouze nenaládují pizzou a nad čerstvým květákem neohrnou nos, a tak podobně.

Oceňuji snahu nabídnout jídelníček, který nabízí každodenní výběr z jídel masitých i bezmasých, ovoce i zeleninu a něco sladkého na konec. Pro řadu zdejších rodin tohle bude požehnání. Přesto si myslím, že vyvážená domácí strava z maminčiny vařečky je pro naší dcerušku vhodnější.

Z monitoru: Krejzy Indijen vidijou

Tak tohle si nemůžu nechat pro sebe. Prvotřídní videoklip korunovaný jedinečným překladem do angličtiny:

http://www.youtube.com/watch?v=ZA1NoOOoaNw

Z monitoru: scena z rodinneho zivota

Jak to zname my, rodicove...

http://www.youtube.com/watch?v=EOfy5LDpEHo

Z odposlechu: The Bad Plus - Flim

Cover skladby Flim od Aphex Twin, v podání výtečných amerických neo-jazzmenů The Bad Plus. Z jejich bubeníka se jednoho krásného dne poseru.


The Bad Plus: Flim



Originál je tady:

Aphex Twin: Flim

Z odposlechu: Kings of Leon

Nevěřil jsem svým uším, že tuhle skladbu hrajou sladcí hoši z Kings of Leon. Buď jak buď, tohle můžu, nejlíp hodně nahlas... A natáčení klipu nemusela být úplně nuda.


Kings of Leon - Four kicks

Anglický humor

Můj milý blogísku, musím se ti k něčemu přiznat. Mám rád anglický humor a někdy se strašně nahlas směju, když si Angličani z něčeho dělají srandu. Fakt.

Líbí se mi, že Angličané dovedou pozorovat život kolem, docela rychle situaci rozpoznat a využijí každé příležitosti, jak do komentáře vložit krapet ironičky nebo aspoň sarkasmíčku. A navíc si moc nelámou hlavu s politickou korektností. A ten jejich černý humor, to se mi srdíčko úplně tetelí. Co na tom, že neví, jestli je rozdíl mezi Slovenskem a Slovinskem; ten by mi ani úsměv na tváři nevyloudil. Myslím, že se říká, že český a britský smysl pro humor má hodně společného.

Za posledních pár let jsem viděl několik britských seriálů, které mě bavily: Red Dwarf, Black books, The Office, IT Crowd, Little Britain, Brittas Empire, Mighty Boosh a nějaké další, které si teď nevybavím.

Co mě z monitoru baví v poslední době, je v první řadě TV pořad Mock the week, kde se scházejí britští komici, aby si udělali srandu ze společenského a politického života uplynulého týdne a vůbec. Vysílá jej BBC 2, která je bohužel politicky korektní až hrůza, starší díly teď vysílá i Dave. Kopa ústřižků z Mock The Week je i na Youtube,


Tady je výběr komiků, které jsem si skrze Mock the week objevil a oblíbil. Bohužel jsem nenašel použitelná videa ke všem, které jsem chtěl; chybí tu například takoví Ed Byrne, John Oliver, Mark Watson nebo Milton Jones.

Všímavý Andy Parsons:

http://www.youtube.com/watch?v=fx6FUEGEIMI

Kultivovaný David Mitchell:

http://www.youtube.com/watch?v=K2dkMNeYYXY

Skot Frankie Boyle se s tím nemaže:

http://www.youtube.com/watch?v=zINO4pFOo88

Černý Jimmy Carr

http://www.youtube.com/watch?v=8OJKyZzMS2A

Lee Mack

http://www.youtube.com/watch?v=hW7f7AfSlw8

Taky je tu Kanaďan (ale Kanada je vlastně součástí Commonwealthu).
Dámy a pánové, Stewart Francis

http://www.youtube.com/watch?v=qWH5XubGKLA


Na závěr jeden záchodkový skeč, kde hraje Lee Mack.

http://www.youtube.com/watch?v=Nr56JBQuXqY

Z odposlechu: Polar Bear

Lední medvěd - nový jazz.


Video ze studia: Peepers

http://www.youtube.com/watch?v=AhRXhQyjsoQ


Pro ty, kdo nemají dost, je tady ještě experimentální živák Tomlovesalicelovestom:

http://www.youtube.com/watch?v=Gm_5t2xjbww

Z monitoru: Moments

Vydařená video-koláž ze životů:

http://www.youtube.com/watch?v=jNVPalNZD_I

Z monitoru: Have another coffee

Piju čaj, ale teď bych si dal jedno kafe....


http://www.youtube.com/watch?v=YkWJDos13vw

Zahrajem si na vojáky, máme pušky a bodáky...

Přívěšek britského premiéra Nick Clegg se utajeně vynořil v Afgánistánu, aby tam... co? Asi byl umýt nádobí po Davidu Cameronovi, který byl na návštěvě v Afgánistánu před necelými třemi měsíci. Na BBC je o tom článek: http://www.bbc.co.uk/news/uk-11141874 Britské jednotky se mají z A. stáhnout do roku 2015. První, co mě napadlo je, co budou ti stateční hoši dělat? Vymyslí se pro ně nějaká nová křížová výprava? Nebo budou prostě jenom tak dělat bordel? Vzpomněl jsem si na tohle: http://www.telegraph.co.uk/news/newstopics/politics/defence/3235844/Thousands-more-ex-frontline-soldiers-in-the-criminal-justice-system-than-previously-believed.html V podstatě je mi po tom prd, britští vojáci pro mě nejsou významnější než japonské lovkyně perel, ale jsem vystaven vlivu anglických médií, takže se mi dostává těch děsných zpráv, jak někde daleko dva vojáci zemřeli při přátelské přestřelce. Vyvolává to ve mně nechuť a dvě myšlenky. Zaprvé, nejsou tam proto, aby se nám tady žilo líp. Necítím vděk. Zadruhé, jak moc vymyté mozky ti lidi mají? Osobně bych se vojáky, padlými při invazi, moc nechlubil.

Z odposlechu: The Buzzcocks

Něco z doby, kdy svět byl srozumitelnější místo k žití:

The Buzzcocks - Ever fallen in love

Z odposlechu: The xx - Crystalised

Ještě jedna současná hitovka (jo, poslouchám teď častěji Xfm radio). Tahle mě pro změnu bere svojí uvolněnou atmosférou, trochu melancholickou. Připomíná mi starší Morcheebu.


The xx - Crystalised

Z odposlechu: Vampire Weekend - Me and my cousins

Nejsem zrovna fanda britské kytarové scény - dneska se říká indie - ale tahle skladba mě baví. Nejspíš proto, že to není typicky ukňourané.


Vampire Weekend - Me and my cousins

Zpátky (ani krok)

Strávil jsem uplynulých 14 dní v České republice - Československu. Zažívací potíže z toho nemám.

Kolegové v práci se mě ptají, jak jsem se měl a v žertu říkají: "Tak jsi rád, že jsi zpátky." Cítím se trochu v rozpacích, když odpovídám: "Ano, jsem moc rád, nechce se mi zpátky, vůbec."

Není jednoduché popsat v několika větách pocity, které mě k takovému vyjádření vedou; navíc tak, aby je Angličan dokázal pochopit.

Možná kdybych jim místo toho přiblížil některé okamžiky, které jsem tam za tu krátkou návštěvu zažil. Například:


V pražské ZOO
Holčička, asi osmiletá: "Mami, a proč při povodních ty slony zachraňovali?"
Matka, evidentně udivená: "Přece proto, že jsou ty sloni hrozně drahý!"


V restauraci v Černošicích
Nápojový lístek: voda z vodovodu - 3 dcl - 12 Kč


Rozhovor s bývalými kolegy
Kolega 1: "Máme moc práce, tak nám šéf navrhl, že můžeme nabrat ještě jednoho člověka. Řekli jsme mu, ať nám radší přidá, že uděláme víc práce."
Kolega 2: "Nakonec nám toho člověka dali, tak jsme si aspoň vynutili, že vezmou někoho, kdo nemá dostatečnou kvalifikaci, aby nemohl pracovat pohotovosti, protože bychom se s ním jinak museli dělit o příplatky."


Zážitek slovenské kamarádky z čekárny jedné pražské polikliniky
Paní v čekárně k jiné paní: "Jako to nevadí, že ta doktorka je Slovena, ale když pracuje v Čechách, tak by měla mluvit česky, kdo jí má rozumět."


Mám dojem, že se Češi k sobě chovají zle, nepřejí si pěkného. Oproti tomu tady v Anglii mi připadá, že spolu lidi mnohem víc spolupracují; jakoby chápali, že když potáhnou za jeden provaz, budou z toho těžit všichni.

Řekl bych, při svém omezeném rozhledu a zkušenosti, že tohle se pěstuje už od útlých dětských let. Zatímco v rodné zemi se děti od rodičů učí, že co neurvou na úkor druhých, to mít nebudou, v Anglii malým dětem říkají, aby se podělili o to, co mají, ve školkách je učí prezentovat se a pracovat v rámci kolektivu.

Nám, Čechům (a o Slovácích si myslím totéž) chybí pocit identity, sounáležitosti, vědomí kvality sebe samých i těch okolo, umění ocenit dobrý výkon a vážit si drobností. Je to ještě pořád břemeno komunismu?

Naše starší dcera se naučila vyslovovat drnčivé české R. Teď bojuje s tím anglickým jemným r, které předtím dokonale ovládala.

Jedna kuriozní espézetka

Koho byste čekali za volantem auta s takovouhle značkou? Starší dámu se šedivými vlasy?

Když se vypnou kamery

Řítil jsem se nebezpečnou rychlostí po úzkých silnicích essexských, když jsem na vlnách seriózního rádia BBC4 vyslechl zprávu o tom, že v hrabství Oxfordshire budou vypínat většinu kamer, sloužících k měření rychlosti na silnicích. Radostí jsem málem vyjel ze silnice; že by se blýskalo na rozumnější časy?

Ne tak docela. Ministerstvo dopravy dá místním úřadům méně peněz na provoz tzv. prvků bezpečnosti na silnicích, a tak se některé rozhodly ukázat ministerstvu dva vztyčené prsty a přestat provozovat to, co jim nesype.

Princip je takový, že DopMini dává místním autoritám peníze na provoz vymáhání poslušnosti řidičů, autority přesunou peníze do konglomerátu organizací nazvaného Road Safety Partnership, který pak rozhoduje, jak peníze vhodně roztočit, aby to na silnicích bylo bezpečnější (nevím pro koho, pochybuju, že při tom nějak myslí na řidiče aut). Tohle sdružení provozuje taky sítě rychlostních kamer. Háček je v tom, že peníze, které se vyberou na pokutách, nejdou ani tomu sdružení, ani místním sockomilům, sorry, úřadům, nýbrž odcházejí do vládního měšce. A tady nastal kámen úrazu. Místní nebudou dostávat peníze na provoz sítě kamer a zákon je nastavený tak, že nemůžou výtěžkem z pokut sami kamery financovat. Vezměte si, že jedna jediná kamera kdesi v Nottinghamshire vyfotila v průběhu pěti let 76 000 řidičů a vydělala tak přes 4,5 milionu liber. Kdyby se kamery šikovněji rozmístily a možná trošku zvedly pokuty, to by se to úřadům financovalo, jen kdyby měly tu moc. Ještě že tomu tak není.

Na začátku tohoto týdne tedy Oxfordshirští prohlásili, že kamery vypnou neb si je nemůžou dovolit. Vypnou neznamená odstraní. Jak rozeznáte vypnutou kameru od zapnuté? Jedině podle účtenky na šedesát liber a obrázku Vašeho auta. Takže strašák v poli zůstane a chování řidičů se nejspíš moc nezmění.

Ostatně ve městě Swindon vypnuli kamery před rokem a s odstupem statistiky vypovídají, že nehodovost zůstala zhruba na stejné úrovni jako v kamerovém období.

Kamery by mohli nahradit policisté s mobilními radary, ale vzhledem k tomu, že v penězovodu do policejní kapsy se také objevily vážné trhliny, nečekal bych v tom velké změny. Policejní složky jsou příliš zaneprázdněné postáváním ve trojicích na ulici a diskuzemi s asociály než aby se mohly věnovat šikaně na silnicích. Taky dobře, svým způsobem.

Jezdím dost po Londýně a blízkém okolí a musím říct, že je to docela namáhavé, zejména kvůli omezování, které autority vymýšlejí. Přemíra dopravního značení, různá úchylná doporučení nad rámec značení, variabilní rychlostní limity, místy zbytečně nízké rychlostní limity, úseky měření... a v tom se pohybující zástupy plechovek na kolech, řízených pochybnými existencemi z dalekého Československa, kde se jezdí na špatné straně silnice.

Jakkoliv může být dobrá zpráva, že kamery zůstanou jenom jako pasívní strašáci (a že nejspíš nezůstane jenom u kamer, protože peníze prostě nejsou), vsadil bych se, že dámy a pánové z Road Safety Partnership a podobných khovnu spolků už vymyslí nějakou jinou, levnější buzeraci, za což si pak budou moct vyplatit nějaký hezký bonus. Před Vánocemi přijde vhod.



Databáze rychlostních kamer v UK:

http://www.speedcamerasuk.com/speed-camera-database.htm


A pár otázek a odpovědí ohledně kamer:

http://www.speedcamerasuk.com/speed-camera-faqs.htm

M25 stojí

Dneska jsem si tak říkal, cestou autem po M25 ze St. Albans do Essexu, že v Londýně nastane stav dokonalé blaženosti v momentě, kdy se začátek kolony aut spojí s jejím koncem po celé délce dálnice, a tak vznikne obraz hada požírajícího vlastní ocas.

Na emdvacetpětce probíhají ve dne i v noci rozšiřovací práce, které s sebou nesou předlouhé zácpy aut. Nejvíce frustrující pak je, že když se šňůra stojících vozidel přetrhne a člověk se může konečně rozjet, jsou tam ty příšerné kamery, které měří průměrnou rychlost na úseku.

Včera jsem jel za dodávkou British Telecom, která měl na zadních dveřích samolepku: "Pro ochranu životního prostředí je rychlost tohoto auta limitována na 70 mil v hodině". Jaká blbost tohle je!? Vždyť sedmdesátka je nejvyšší povolená rychlost na britských dálnicích!

Informační cedule umístěné podél dálnice jsou pak kapitola sama pro sebe. Hlášky jako "Think bike, think biker", "Speed restricted to 40 mph for your safety" nebo "No phones for 1 mile" jsou jen třešničkou na vrcholu dortu upečeného velkobratrským chůvastátem. Pro ultraorgasmický prožitek si můžete v reklamním bloku rozhlasové stanice poslechnout varování zdejší milé vlády, že na malé děti čeká doma víc nástrah a nebezpečenství než ve filmu Sám doma. Díky, starejte se o své a za své!

z odposlechu: Little Dragon

Takhle nějak se cítím na konci pracovního dne v Londýně:


Little Dragon - Runabout

McDonald's - strava šampionů

Dočetl jsem se, že společnost McDonald´s si dala za cíl sehnat 70,000 dobrovolníků, kteří budou dřít pro blaho Olympijských her v Londýně v roce 2012 (rozuměj, přispívat k vyšším tržbám McD a dalších tzv. partnerů = sponzorů). Je docela paradoxní, že dobrovolníci budou pracovat de facto na rozkvětu soukromé společnosti, byť skrytě pod bohulibým pláštíkem s pěti kruhy. Ale i to je nic proti skutečnosti, že svátek vrcholového sportu má za sponzora firmu, která prodává jídlo neslučitelné se zdravou výživou (slušně řečeno). Ani na vteřinu si nemaluju, že na moderní olympiádě jde o sportovní výkon; vlastně tady chci vyjádřit nespokojenost s tím, jak se zdravý rozum dostal do ofsajdu.

Třeba se v blízké době dozvíme, že hranolky a cola jsou vlastně zdravé, záleží na úhlu pohledu. A nakonec, proč by McD nemohl dodávat vybrané produkty do britských škol? Ušetřil by dítkám cestu do nejbližší "restaurace". Při přecházení silnice hrozí riziko, že pirát silnic přejede nevinného školáka. Díky McSchool menu toto nebezpečí odpadne. Sláva McDonald´s! Díky, že chráníš životy našich dětí.

McD má podle mého názoru na svědomí hodně lidského trápení a že se Olympijský výbor nestydí brát od nich peníze, je pro mě jasným ukazatelem toho, jakým bahnem dnešní Olympijské hry jsou.



Odkaz na článek v Guardian:


http://www.guardian.co.uk/uk/feedarticle/9166083

z odposlechu: Aerosmith - Pink

Ta písnička mě nijak zvlášť nebere, ale dodneška jsem opovrženíhodně ignoroval ten vtipný videoklip..


Letecký kovotepec - Růžová

Tip pro cestovatele - London East End

Návštěvníci centra Londýna jsou neuvěřitelně šťastní, často aniž by o tom sami věděli. Nacházejí se jen kousek od části East End, kde srdce multikulturalistovo a multikulturalističtino musí vyskočit hlavou ven.

East End zahrnuje i místa jako Canary Wharf, já chci ale zaměřit svou pozornost na tu část East End, která patří k nejchudším oblastem v celé Velké Británii.

Stačí dojít k London Tower, vydat se po Mansell Street, na jejím konci ohnout doprava a člověk se prochází podél A11 - Whitechapel Road, která se pak promění v Mile End Road. Po obou stranách lemují cestu krámky a stánky s vcelku stereotypním zaměřením - rychlé jídlo (to zanmená, že proběhne rychle vzdálenost od úst do mísy), levná elektronika a jiné šunty, šminky a služby (převod peněz etc). Z hlavní cesty vybíhají menší ulice, a cestičky, ušlapané sandály či rovnou bosýma nohama obyvatel toho místa, prosyceného vůni prachu a pálivého koření. Ocitli jste se v Bangladéši - Bangladéšané jsou nejpočetnější komunitou v této oblasti Londýna - London Borough of Tower Hamlets. Obzvlášť malebný je ten kraj v pozdějších nočních hodinách. Procházka na nedaleký Bethnal Green může cestovatele obohatit kulturním poznáním víc než týdenní maratón dokumentárních filmů českých neziskovek. Důležité je osobní majetek odevzdávat s úsměvem a slovy díků.

Kdybych měl vzít známé na prohlídku Londýna, vzal bych je mimo jiné právě tam, neb to je velká a nedílná součást Londýna. Kupodivu v East End nevídám autobusy London Sightseeing Tours, i když si myslím, že by to byla vítaná turistická destinace. Ke všemu by to třeba i trochu pozvedlo úroveň těch Alláhem zapomenutých míst.

Jako to platí v řadě částí Londýna - stačí přejít přes cestu a jste v docela jiném světě. V East End se taky dají najít krásná a klidná místa, třeba v okolí tabákových doků ve Wapping.

z odposlechu: afro

Díky pořadu, který prezentuje Jamie Cullum na BBC Radio 2 se dostala k mým uším hudba harfistky Dorothy Ashby, dnes již nežilé. není to úplně špatné, taková harfa namočená v jazzu...

Dorothy Ashby - Soul Vibrations



Taky nám v rádiu Jamie pustil jihoafrického trumpetistu etc. Hugh Masekela a málem se mi splašilo auto. Na TyRouro je jedno veselé video:

Hugh Masekela

Výsledky vyhledávání

Pár pozoruhodných výrazů, které lidi zadali do vyhledávače, a skrz výsledek se proklikli sem:


navod jak položit laminátovou podlahu i video

tabák do vodní dýmky v supermarketech

čtvrti v londýně kterým se vyhnout
(poznámka: tohle by stálo za to pokrýt)

co jinde než v anglii nenajdete
(poznámka: napište do komentářů tři věci, které Vás napadnou)

jih anglie stojí za
(poznámka: co tenhle člověk asi hledal?)

Jedna tenisová báseň

Nejsem fanda do tenisu, i když se občas s chutí pokouším dostat plácačkou míček přes síť. Soutěž ve Wimbledonu mě nechává chladným, včetně účasti českého borce ve finále. Vyslechl jsem ale na kterési z frekvencí anglického rádia BBC rozhovor s oficiálním básníkem tenisového turnaje ve Wimbledonu; jmenuje se Matt Harvey.

Asi podobně jako když mám náhodou možnost sledovat vynikající hru v tenise (pamatuju si například finálový zápas ve Wimbledonu v roce 2008, ve kterém se utkali Rafael Nadal a Roger Federer), dokáže mě upoutat až připoutat i přednes zajímavého veršovaného díla. Právě v tom pořadu BBC sám autor prezentoval vlastní dílo a zaujalo mě to natolik, že jsem to zpětně vyhledal na webu a teď se o to dělím s Vámi.

Řekl bych, že je to takřka mistrná hra se slovy, zvuky, dynamikou, tempem i atmosférou. Při poslechu jsem si připadaljako divák tenisového utkání. To nebylo zrovna vhodné - moc se spolu neslučuje hýbat hlavou ze strany na stranu a přitom řídit auto...

Zkuste si to přečíst nahlas, anebo si pusťte záznam přednesu Matta Harveye kliknutím na odkaz, který najdete pod textem básně. Hodí se vytáhnout hlasitost přehrávání co nejvýš, záznam je tichý, až snad intimní.




Matt Harvey
Thwok!

a game in the life


bounce bounce bounce bounce
thwackety wackety zingety ping
hittety backety pingety zang
wack, thwok, thwack, pok, ,
thwikety, thwekity, thwokity, thwakity
cover the court with alarming alacrity
smackety dink, smackety dink
boshety bashity crotchety crashety
up loops a lob with a teasing temerity
leaps in the air in defiance of gravity
puts it away with a savage severity
coupled with suavity
nice
15-love
(reaches for towel with a certain serenity)

bounce, bounce, bounce, bounce
thwack, thwok, plak, plok
come to the nettety
bit of a liberty
quickly regrettety
up goes a lobbity
hoppety skippety
awkwardly backwardly
slippety trippety
tumble & sprawl
audible gasps…
15-all
(opponent asks how is he?
courtesy, nice to see
getting up gingerly
brushity thighsity
all, if you’re asking me
bit big-girls-blousity)

bounce bounce bounce
whack, thwok, plik, plok
into the corner, then down the linety
chasety downity, whackety backety
all on the runnity, crossety courtety
dropety vollety – quality, quality…
… oh I say what impossible gettery
no, umpirical rulery – nottety uppity –
oooh – doesn’t look happety
back to the baseline
muttery muttery muttery muttery
30-15

bounce, bounce, bounce,
thwacketty OUT
bounce, bounce, bounce,
thwacketty BLEEP
2nd serve
bounce, bounce, bounce,
thwacketty – slappity
thwackety thumpity
dinkety-clinkety, gruntity-thumpity
clinkety
thump!
30-all
fistety pumpety, fistety pumpety COME ON!

quiet please
bounce, bounce, bounce,
thwacketty thwoketty
bashetty boshetty
clashety closhety
OUT!
what?
lookaty linety, lookaty line-judge
line judge nodity
wearily query
umpire upholdery, indicate inchery
insult to injury
give line-judge scrutiny
face full of mutiny,
40-30
back to the baseline
through gritted teethery
muttery mutiny mutiny muttery

bounce bounce bounce
thwak, thwok, thwak, plok
thwakety plik, thwoketty plak
to-ity fro-ity fro-ity to-ity
slowity quickety quickety slowity
turnety headety, headety turnity
leftety rightety leftety rightety
seems like we’ve been here a bloomin eternity
rightety leftety rightety leftety
topety spinnety, backhandy slicety
lookety watchety, scratchety bottity
fabulous forehand, backhandy slicety
furious forehand, savagely slicety
fearsome ferocity, vicious velocity
bilious backhand – blasted so blistery…
…half a mile out but that line judge is history
OOOWWWWWWWWT!

GAME
new balls please



Odkaz na zvukový záznam:

http://aeltc2010.wimbledon.org/en_GB/podcasts/wimblewords/thwok.mp3

Pijána v ulicích Londýna - Play me, I'm yours

Kolem jednoho piana jsem nedávno procházel a vzpomněl jsem si, že vlastně umím zahrát začátek znělky pořadu Československé televize "Vysílá studio Jezerka". Nesebral jsem dost odvahy se předvést.

Proč v ulicích nenainstalují bicí soupravy, he?


Odkaz na stránky Play me, I'm yours: London 2010:

http://www.streetpianos.com/london2010/

Podívejte se na záložku Highlights, jsou tam nějaký ty multimédia. Výstižné je video s předehrou k Chopinovu Nokturnu; je to ten obrázek s růžovými květy a tatíkem s kočárkem.

anglická nechuť

Má lepší polovička připravovala pro nás báječný pokrm - smažila krásný velký kus vepřové panenky. Vůně se svůdně linula místnostmi, až se z toho protivně rozpípal domácí kouřový alarm. To se může stát jenom v Anglii.

Anglické listy od Karla Čapka

Městská knihovna v Praze dává na svých stránkách ke stažení knihy Karla Čapka (jsou tam i povídky a zajímavosti o KČ). Stáhl jsem si Anglické listy, výsledek Čapkova putování po Velké Británii. Ve dvacátých letech minulého století vycházely Anglické listy na pokračování v Lidových novinách a v roce 1924 vyšly jako kniha. Ačkoliv je to materiál sepsaný téměř před sto lety, brilantní postřehy Karla Čapka dodnes vystihují krajinu ostrova i duši Britů. O mistrném písemném zpracování jeho poznatků a zážitků psát netřeba – je to jednoduše pastva pro duši. To také díky způsobu, kterým Čapek tvořil; milým, lidským, pokorným.


Z některých kapitol jsem vybral pasáže, které podle mě skvěle vypovídají o Velké Británii a jejích obyvatelích. Úplně dole pod textem pak dávám odkazy na stránku knihovny, kde si můžete stáhnout celou knihu, a taky na stránku Google Books, kde je dílo v angličtině.


Omlouvám se za (ne)formátování textu při kopírování.




Anglický park

Když jsem viděl prvního gentlemana brouzdat se po trávníku v Hampton Parku, myslil jsem, že je to pohádkový tvor, ačkoli měl cylindr; čekal jsem, že pojede do Kingstonu na jelenu nebo že začne tančit, nebo že na něj přijde zahradník a strašně mu vynadá. Nestalo se nic, a konečně i já jsem se odvážil pustit se rovnou přes louku k onomu dubu křemeláku, který stojí na začátku tohoto listu na krásném palouku. Nestalo se nic dál; ale nikdy jsem neměl pocit tak neomezené svobody jako v tomto okamžiku. Je to velmi zvláštní: tady patrně člověk neplatí za škodné zvíře. Tady není o něm ponuré mínění, že pod jeho kopyty tráva neroste. Tady má právo jít po louce, jako by byl rusalka nebo velkostatkář. Myslím, že to má značný vliv na jeho povahu a světový názor. Otvírá to zázračnou možnost jít jinudy než cestou a přitom sebe sama nepovažovat za škodnou, rošťáka nebo anarchistu.


Londýnské ulice

Londýnská ulice je jen takové koryto, kterým život teče, aby už byl doma. Na ulicích se nežije, nekouká, nemluví, nestojí ani nesedí; ulicemi se jenom probíhá. Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potká tisícerá podívaná a promluví k vám tisíc dobrodružství; lokál, kde lidé pískají nebo se perou, hlučí, koketují, odpočívají, básní nebo filozofují, chodí na stranu a užívají života a dělají vtipy nebo politiku a shlukují se ve dvojice, v trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce. U nás, v Itálii, ve Francii je ulice jakási velká hospoda nebo veřejný sad, náves, shromáždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží; tady je něčím, co nepatří nikomu a nikoho nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte lidi a věci, zde je jenom míjíte.

Traffic

Bez konce a přerušení se sune čtyřnásobný pás vehiklů: busy, supající mastodonti řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech; předoucí auta, náklady, parní mašiny, cyklisti, busy, busy, letící smečka aut, běžící lidé, traktory, ambulance, lidé šplhající jako veverky na střechy busů, nové stádo motorových slonů, tak, a teď to všechno stojí, mručící a drnčící příval, a nemůže to dál; ale ani já nemohu dál, vzpomínaje na hrůzu, kterou tehdy ve mně vzbudila představa, že musím přeběhnout na druhou stranu ulice.


Poutník probírá další muzea

Hledáte-li v londýnských sbírkách řezby ze sloni či vyšívané pytlíky na tabák, najdete je; hledáte-li dokonalost lidského díla, najdete ji v Indickém muzeu i galérii Babylónské, v Daumierech, Turnerech a Watteauech i mramorech Elginových. Ale pak vyjdete z tohoto nakupení všech pokladů světa a můžete jezdit hodiny a míle po střeše busu, od Ealingu po East Ham a od Claphamu až po Bethnal Green; a nenajdete skoro, kde by se vaše oko potěšilo krásou a bujností lidského díla. Umění je, co je uloženo za sklem v galériích, muzeích a v pokojích bohatých lidí; ale neběhá tady po ulicích, nemrká pěknými římsami oken, nepostaví se na rohu jako pomník, nepozdraví tě řečí důvěrnou nebo monumentální. Já nevím: snad je to přece jen protestantismus, co umělecky vysálo tuto zemi.


East End

Strašné ve Východním Londýně není to, co lze vidět a čichat, ale to, že toho je tak nesmírně a nevykupitelně mnoho. Jinde je chudoba a ošklivost jen jako smetiště mezi dvěma domy, jako ohavný kout, píštěl či nečistý odpadek; ale tady jsou míle a míle černých domků, beznadějných ulic, židovských krámů, nadpočetných dětí, kořalen a křesťanských azylů. Míle a míle, od Peckhamu po Hackney, od Walworthu po Barking: Bermondsey, Rotherhithe, Poplar, Bromley, Stepney Bow a Bethnal Green, čtvrti dělníků, židů, cockneyů a nakladačů z doků, lidí chudých i ztracených – vše stejně nijaké, černé, holé a nekonečné, proryté nečistými kanály hlučné komunikace a napořád stejně bezútěšné. A na jihu, na severozápadě, na severovýchodě zase totéž, míle a míle černých domků, kde celá ulice je jen nesmírný horizontální činžák, továrny, plynojemy, trati, hlinité občiny, sklady hmot a sklady lidí, bez konce a bez naděje. Jsou jistě ohavnější čtvrti a bídnější ulice ve všech dílech světa; i bída má zde vyšší úroveň, a nejchudší žebrák nevězí ještě v hadrech; ale můj bože, co lidí, jaké milióny lidí žijí v této větší polovině Londýna, v těchto krátkých, uniformních, neradostných ulicích, jež se hemží na plánu Londýna jako červi v nesmírné mršině!


Country

Můj strýče, český sedláku, jak byste potřásl v nevoli hlavou, dívaje se na červená a černá stáda krav na nejkrásnějších lukách světa, a řekl byste: Jaká škoda toho krásného hnoje! A řekl byste: Proč tadyhle nenasázejí řepy, a tuhle, lidi, tuhle by mohla být pšenka, a tady brambory, a tady bych nasázel místo toho křoví třešně a vajksle; a tady vojtěšku, a tuhle ovísek, a tady na tom lánu žito nebo řepku; vždyť je tu hlína, lidi, že by ji mohl na chleba mazat, a oni to nechají na pastvu!



Anglický venkov není pro práci; je pro oči. Je zelený jako park a nedotčený jako ráj; i putoval jsem travnatou stezkou v Surrey za vlahého deště, mezi trsy žlutě rozkvetlé kručinky a ryšavým vřesem, jenž prokvétal světlounkým kapradím; a nebylo tam nic než nebe a oblé kopečky, neboť domky i s lidmi jsou schovány v stromoví, odkud veselým obláčkem dýmá připravený oběd. Vzpomínám na tebe, dobrý starý domku se stropem z trámů a ohromným krbem, ve kterém se může uvelebit celý promoklý člověk; stůl je dubový, a dobře chutná guildfordské pivo z hliněných džbánků a řeč veselých lidí nad anglickým špekem a sýrem. Ještě jednou vám děkuju, a musím zase dál.


Jezerní oblast

Ještě je mnoho krásného v Jezerním okrsku: tak zejména klikaté řeky, košaté a vznešené stromy, cesty vinuté jako pentle, volání hor a pohoda údolí, zčeřená a mírná jezera; a po těch vinutých cestách supají charabanky plné turistů, letí auta a klouzají ženské na bicyklech; jen Ovce, Krávy a Koně žvýkají krásu přírody rozmyslně a beze spěchu.


Severní Wales

Wales je země hor, Lloyda George, pstruhů, výletníků, černých krav, břidlice, hradů, deště, bardů a keltského jazyka. Ty hory jsou lysé a fialové, divné a plné kamení; v hotelích jsou provlhlé fotografie pořadatelů pěveckých závodů, jež jsou jaksi zdejší národní specialitou; waleské ovce mají dlouhé ocasy, a kdybyste mne rozkrájeli, je to všechno, co vím o Severním Walesu. Komu se to zdá málo, jářku, ať jede do Carnarvonu. V Bangoru se přesedá.


Přístavy

Vlasti, jež nemáš moře, není-li nějak úzký tvůj obzor a zda ti neschází šumění dálek? Ano, ano, ale mohou být hučící rozlohy kolem našich hlav; nelze-li plouti, lze aspoň myslet, brázdit letkami ducha svět širý a vysoký; povídám, ještě je dost místa pro výpravy a pro velké lodi. Ano, je nutno stále vyplouvat; moře je všude, kde je odvaha.


Merry Old England

Celkem vzato, země, která dovedla vytvořit nejkrásnější dětství a nejsvěžejší stáří, má jistě něco nejlepšího v tomto slzavém údolí.


Poutník si všímá lidí

Je ti někdy úzko, jak se cítíš osamělý ve středu těchto vlídných a ochotných lidí; ale kdybys byl malý chlapeček, věděl bys, že jim můžeš důvěřovat víc než sám sobě, a byl bys tu volný a ctěný jako nikde na světě; strážník by nafoukl tváře, aby tě rozesmál, starý pán by si s tebou hrál v koulení a bělovlasá lady by odložila čtyřstastránkový román, aby se na tebe pěkně podívala sivýma a dosud mladýma očima.


Útěk

Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou; a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie.


Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví. Řekl bych, že to schází také anglickému životu. Anglická ulice není rozkošnická. Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými. Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí. Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy. Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.


Řeč do britského rozhlasu

Mám jakési podezření, že tím způsobem vznikla Britská říše: že nějaký Brit přistal na neznámém břehu a založil tam golfové hřiště, anglickou neděli, obchod, horkou vodu a domek s cihelným krbem. Všude, kde se zastaví Angličan, vznikne britský ostrov. Cestující Angličané jsou putující britské ostrovy.

Anglie totiž je země antinomií. Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou.



--- KONEC---




Stránka Městské knihovny v Praze, kde si můžete stáhnout díla Karla Čapka (je tam i soubor pdf s obrázky, 19 MB):


http://www.mlp.cz/karelcapek/



Letters from England at Google Books:


http://books.google.com/books?id=qGBgpDuTcRYC&printsec=frontcover&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

Neprodávat svůj čas levně

Přečetl jsem si zamyšleníhodný članek na blogu Starýho Holborna, ve kterém se Old Holborn (dále jen OH) zamyslel nad smyslem trávení našeho času prací; co tím získáváme, anebo ztrácíme. Jestli ten celkem polopaticky napsaný text chápu správně, říká v něm OH, že pracovat víc a víc proto, abychom si mohli dovolit větší auto, tlustší milenku a dovolenější dovolenou, je podle něj mrhání toho omezeného množství času, který nám byl dán ke strávení. A stejně tak je škoda věnovat svůj jedinečný čas kdekomu, například firmě nebo vládě.

Bezvadná myšlenka, naprosto s ní souhlasím, jen mě při tom ještě napadlo, že Starý Holborn řekl jen to A, ale vynechal B.

Neřekl bych o sobě, že jsem člověk, který nějak zvlášť shromažďuje předměty a ve chvíli, kdy nepřemýšlí o práci přemítá, za co vydělané peníze utratí. Tu a tam něco koupíme, sobě nebo dětem, ale v mezích slušnosti. K čemu mířím... Přestože množství krámů, za které utrácíme rodinné peníze, je zhruba konstantní, musím se víc snažit, aby příliv financí do domu rostl, jinak se náš životní standard sníží. Je to proto, že rostou pevné náklady, které máme v souvislosti s bydlením, potravinami a tak podobně. Pozvolna rostou ceny energií, jídla, benzínu, služeb a vůbec, přitom jsem poslední dva roky nedostal v práci přidáno. Chystá se na nás další zvýšení daní, které se skřípěním zubům přijmeme.

Jde o to, že se mě nikdo neptá, jestli chci nebo nechci platit víc za stejnou věc nebo službu - prostě si ty peníze vezmou, aby měli na rychlejší auta a milejší milenky. Já si vezmu pár přesčasů navíc, a tím to dorovnám, ale rozhodně nejsem pánem svého času. O tom však OH mlčí, možná to má jinak. Nechci tady naříkat, jen mě to napadlo při čtení jeho článku.