Po nejake dobe jsem na YouTube zkusil vyhledat moji oblibenou anglickou partu Acoustic Ladyland a ejhle! Tohle video tam pribylo od meho posledniho hledaciho pokusu. A je to dobry!
Acoustic Ladyland - Sport Mode
http://www.youtube.com/watch?v=R990oiRxy6U
neděle 31. ledna 2010
čtvrtek 28. ledna 2010
Anglické poznávací značky - zajímavé SPZky - funny and curious car number plates
Ve Velké Británii je běžné, že si lidi pořizují espézetky s nějakým sdělením, namísto standardních značek. Takovým značkám se říká private number plates nebo taky vanity number plates. Přečetl jsem si článek o registračních značkách na Wiki a zjistil jsem, že běžné značky, které DVLA (Driver and Vehicle Licensing Agency) přiděluje, také obsahují informace, ale jen ty tradiční, nudné, jako je oblast a rok registrace vozidla. Zatímco, když si připlatíte – jo, to je jiná káva, pane. Krátkým průlezem www jsem našel následující reálné značky:
M4FIA
S11AG - to není myšleno 'slag', ale 'shag'
V14GRA
SHAG1N
EGO 1
CUN 7 – sedmičku čtěte jako T
MI55 EOU
FI STS
J4 MAL
P165 OUT – šestka i pětka v tomhle případě nahrazují S
THE 13OS - 1 a 3 dají dohromady B
50 5EXY
B4D B0Y
L1C KME
ELL 1E
6 E
4 O
GB 1 - na rollsu
B16 TOP - jiný rolls - šestku čtěte jako G
MR J
T0DD
PHO7O
Díval jsem se kolik za to, a pozoruhodně stojí víc peněz ty jednodušší značky, nejdražší jsou ty nejkratší (např. A1). Také ty nejjednodušší značky najdete na drahých strojích, zatímco otřískaná Corsa ponese nejspíš něco jako TO55ER.
Je to slušný business, na kterém se živí řada soukromníků i společností. Jen pro zajímavost, rekordní cena za poznávací značku byla zaplacena anonymem ve výši £397.500 za značku S 1.
Jinak mi to přišlo jako zajímavé čtení, o těch registračních značkách; kdyby Vás to zajímalo, najdete to v angličtině na adrese http://en.wikipedia.org/wiki/Vehicle_registration_plates_of_the_United_Kingdom
pondělí 25. ledna 2010
Vtipy o divkach z Essexu
Kdyz jsem ted bydlistem v hrabstvi Essex, vyptavaji se me kolegove, jestli znam vtipy o divkach z Essexu. Neznal jsem, poznal jsem. Jen ty vtipy...
an essex girl goes to the council to register for child benefit. "how many children?" asks the council worker.
"10" replies the essex girl.
"10???" says the council worker, "what are their names?"
"wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne and wayne".
"doesn't that get confusing?"
"naah..." says the essex girl, "its great because if they are out playing in the street i just have to shout waayne, yer dinners ready or waayne go to bed now and they all do it".
"what if you want to speak to one individually?" says the perturbed council worker.
"thats easy," says the essex girl "i just use their surnames".
an essex girl enters a sex shop and asks for a vibrator. the man says "choose from our range on the wall"
she says "i'll take the red one"
the man replies "thats a fire extinguisher"
a man is driving along the motorway and sees a rabbit jump out across the middle of the road. he swerves to avoid hitting it, but unfortunately the rabbit jumps right in front of the car. the driver, a sensitive man as well as an animal lover, pulls over and gets out to see what has become of the rabbit. much to his dismay, the rabbit is dead. the driver feels so awful that he begins to cry.
a beautiful blonde woman who is driving past sees the man crying on the side of the road and pulls over. she steps out of the car and asks the man whats wrong. "i feel terrible," he explains, "i accidentally hit this rabbit and killed it." the blonde says, "dont worry." she runs to her car and pulls out a spray can.
she walks over to the limp, dead rabbit, bends down and sprays the contents onto the rabbit. the rabbit jumps up, waves its paw at the two of them and hops off down the road. ten feet away the rabbit stops, turns around and waves again, he hops down the road another 10 feet, turns and waves, hops another ten feet, turns and waves and repeats this again and again and again, until he hops off out of sight.
the man is astonished. he runs over to the woman and demands, "what is in that can? what did you spray on that rabbit?" the woman turns the can around so that the man can read the label. it says 'hair spray - restores life to dead hair, adds permanent wave'.
************
a par Q&A's
Q. What's the difference between an Essex man and an Essex girl?
A. The Essex girl has a higher sperm count.
Q. How does an Essex girl turn the light out after sex?
A. She shuts the Cortina's door
Q. Why does an Essex girl wear knickers?
A. To keep her ankles warm.
Q. Why is an Essex girl like an old washing machine?
A. They both drip when fucked.
Q. Why do Essex girls use tampons with long strings?
A. So the crabs can go bungy jumping.
***********
Pry se ale nedoporucuje tyhle vtipy vypravet v esexsskych hospodach.
an essex girl goes to the council to register for child benefit. "how many children?" asks the council worker.
"10" replies the essex girl.
"10???" says the council worker, "what are their names?"
"wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne, wayne and wayne".
"doesn't that get confusing?"
"naah..." says the essex girl, "its great because if they are out playing in the street i just have to shout waayne, yer dinners ready or waayne go to bed now and they all do it".
"what if you want to speak to one individually?" says the perturbed council worker.
"thats easy," says the essex girl "i just use their surnames".
an essex girl enters a sex shop and asks for a vibrator. the man says "choose from our range on the wall"
she says "i'll take the red one"
the man replies "thats a fire extinguisher"
a man is driving along the motorway and sees a rabbit jump out across the middle of the road. he swerves to avoid hitting it, but unfortunately the rabbit jumps right in front of the car. the driver, a sensitive man as well as an animal lover, pulls over and gets out to see what has become of the rabbit. much to his dismay, the rabbit is dead. the driver feels so awful that he begins to cry.
a beautiful blonde woman who is driving past sees the man crying on the side of the road and pulls over. she steps out of the car and asks the man whats wrong. "i feel terrible," he explains, "i accidentally hit this rabbit and killed it." the blonde says, "dont worry." she runs to her car and pulls out a spray can.
she walks over to the limp, dead rabbit, bends down and sprays the contents onto the rabbit. the rabbit jumps up, waves its paw at the two of them and hops off down the road. ten feet away the rabbit stops, turns around and waves again, he hops down the road another 10 feet, turns and waves, hops another ten feet, turns and waves and repeats this again and again and again, until he hops off out of sight.
the man is astonished. he runs over to the woman and demands, "what is in that can? what did you spray on that rabbit?" the woman turns the can around so that the man can read the label. it says 'hair spray - restores life to dead hair, adds permanent wave'.
************
a par Q&A's
Q. What's the difference between an Essex man and an Essex girl?
A. The Essex girl has a higher sperm count.
Q. How does an Essex girl turn the light out after sex?
A. She shuts the Cortina's door
Q. Why does an Essex girl wear knickers?
A. To keep her ankles warm.
Q. Why is an Essex girl like an old washing machine?
A. They both drip when fucked.
Q. Why do Essex girls use tampons with long strings?
A. So the crabs can go bungy jumping.
***********
Pry se ale nedoporucuje tyhle vtipy vypravet v esexsskych hospodach.
čtvrtek 21. ledna 2010
Playgroups a školky v Anglii - naše zkušenost, část 1.
Pokusím se tady přiblížit nejenom naše dosavadní zkušenosti se školkami v Anglii, ale i některé další možnosti, kam se dá chodit s malými dětmi tak, jak jsme to tady objevili my. Nebude to možná přehnaně bohaté na informace, ale z vlastní zkušenosti vím, že každá rada nebo zkušnost může pomoct. To platí dvojnásob, když jde o vlastní děti.
Do Anglie jsme se přistěhovali z Čech s manželkou a dcerkou, tehdy jedenapůlroční. Holčička svedla sotva pár slov česky, nebyla moc kamarádská k neznámým lidem a i k těm známým bývala obezřetná. No, zničehonic byla přivedena do prostředí, kde jsme neznali ani nohu a mluvilo se jazykem, kterému malá pranic nerozuměla. Tehdy jsme bydleli na západním předměstí Londýna, v místě, které se jmenuje Hayes. Obecně nepříliš pěkné místo, podle mě teda, obsazené hustě Asiaty (Indie, Pákistán, Bangladéš), černochy (Nigérie, Somálsko) a s četnou polskou komunitou. Opravdu nic moc místo k bytí, i když jsme měli pronajatý dům v klidné části města. Po krátké době, kdy se manželka po přestěhování aklimatizovala, jsme se začali zabývat otázkou socializace našeho dítěte, zejména jak vlastně fungují v Anglii jesle, školky a podobné instituce.
Zjistili jsme, že u tak malých dětí není situace jednoduchá; stát hradí školkovné na několik hodin denně až od tří let věku dítěte, takže v podstatě jsme měli pouze možnost dát dítě do placené školky a to by znamenalo mnoho set liber měsíčně, které jsme vydat nemohli. Teoreticky jsme mohli požádat o příspěvek na dětskou péči od státu, ale ukázalo se, že i když naše rodina žila jen z mého příjmu, měli jsme stále víc než by nás kvalifikovalo pro příspěvek. Prostě jsme byli moc bohatí na přídavky a moc chudí na vlastní financovaní. Přizvali jsme na pomoc starého dobrého známého Google, který nám poradil, abychom se zajímali o tzv. playgroups v blízkém okolí.
Playgroups jsou setkání rodičů a dětí, která probíhají na pevném místě, např. v místním komunitním centru. Takových playgroups bývá v okolí hned několik a většinou jsou v různé dny, takže lze každý den navštívit jinou skupinu. Našli jsme si nejbližší playgroup, kam jsme docházeli. Playgroup se odehrávala v hale komunitního centra - jedné veliké místnosti se židličkami po obvodu a různorodými hračkami a sportovním náčiním uprostřed. Platila se libra za setkání (session), které trvalo dvě hodiny; v ceně byl čaj nebo kafe pro rodiče a džus pro mládež. Aktivity tam nebyly organizované, zkrátka se rodiče od začátku rozesadili okolo místnosti a děti se vrhly na to, co leželo uprostřed. Takže žádná skvělá zkušenost pro mladé, ale aspoň se trošku otrkali při bojích o favorizované hračky. Manželka se tam podle všeho spíš nudila, s žádnou kamarádkou odtamtud nepřišla. Já jsem tam byl jednou a taky jsem se s žádnou dámou nesčuchnul. Nedocházeli jsme tam dlouho, naštěstí jsme se z Hayes přestěhovali jen co nám to nájemní smlouva dovolila - tedy po šesti měsících.
Další bydlení jsme měli v nedalekém, ale přeci jen výrazně příjemnějším místě jménem Uxbridge. Již poučení, začali jsme se hned ze začátku pídit po tamějších playgroups. Zjistili jsme, že jich tam operuje řada, skutečně každý den jedna, a začali jsme je obrážet. Některé nám sedly více, některé méně. Jednu například pořádala katolická církev v prostorách kostela, tak tam jsme byli jen jednou. Děti se tam učily písničky o Ježíšovi, jak je nejlepší a dokonalý. Další byla pěkně zorganizovaná - se zpíváním a tanečky, ale bohužel na ni chodilo příliš mnoho rodičů s dětmi a místnost byla přeplněná. Ceny se pokaždé pohybovaly okolo libry až dvou, v ceně bylo malé občerstvení pro rodiče a dítě. Když říkám rodiče, myslím jednoho z rodičů, málokdy se dostavili oba dva. Samozřejmě byly ve většině případů přítomné maminky, i když našli se i pánové, kteří docházeli. Nakonec jsme si oblíbili nejvíc playgroup v Salvation Army (Armáda Spásy). Počet návštěvníků byl přiměřený prostorám, session trvala hodinu a půl, místo bylo čisté, i hračky v dobrém stavu a dámy, které to za Salvation Army organizovaly, příjemné. V posledních dvaceti minutách setkání se organizovaně uklidily hračky a všichni jsme se sesedli do kruhu, kde jsme s dětmi zpívali takové ty tradiční nursery rhymes (Wheels on the bus, Sleeping bunnies, etc.). Navíc jsme se tam dostali do party rodičů, kterou dala dohromady jedna úžasná bytost jménem Romali, původem Mexičanka, a mezi nimi jsme našli skvělé kamarády, se kterými se dodnes stýkáme.
Díky playgroups se naše dcera dostala mezi vrstevníky, postupně se zbavovala ostychu z cizích lidí a angličtiny. Průběžně jsme pátrali po dalších možnostech, kam ji uvrtat a narazili jsme na program Sure Start, který nám dal zpočátku trochu naděje. Sure Start je státní program, který má za cíl zpřístupnovat péči o děti; původně šlo jen o děti do čtyř let, dnes už je ta hranice výrazně posunutá nahoru. Nejde jen o péči ve významu školek, ale obecně o pomoc při výchově ratolestí, podle potřeb rodiny. Nicméně obsah toho, co jsou jednotlivá centra Sure Start schopna nabídnout, se údajně dost liší, a pro konkrétní informace je potřeba jít do nejbližšího Sure Start centra. Rozhodně ale existuje možnost umístit dítě do Sure Start školky a nejen to, dokonce na to i získat tučný příspěvek od státu, pokud splníte kritéria. Na konci článku najdete odkaz na stránky s podrobnějšími informacemi o programu a o kritériích pro příspěvek. My jsme našli nejbližší Sure Start Centre ne úplně blízko, ale ne zas tak moc daleko - shodou okolností nedaleko od našeho předchozího bydliště. Tamější centrum provozuje takovou školku - neškolku. Rodiče mohou dítě přivést, zůstat s ním a využívat zázemí a služeb pracovníků centra. Musí tam s ním ale celou dobu být. Vzhledem k tomu, že náš záměr byl dceru umístit do školky, aby manželka mohla začít chodit do práce, nebylo tohle řešení tím, co jsme chtěli. Ale jak jsem psal, různá centra mají nestejné podmínky a nabízejí jiné služby, takže chce to zjistit si informace v tom, kam byste chtěli dítě umístit.
Manželka si našla práci a nějakou dobu jsme využívali placených služeb známé, která docházela k nám domů a starala se nám o dítě, zatímco jsme byli v práci. Dočasně to šlo, myslím, že jsme jí platili sedm liber na hodinu, ale pak manželka přišla do jiného stavu a přestala chodit do práce, takže tahle potřeba odpadla. Protože od tří let mají děti v Anglii nárok na státem hrazenou péči 12,5 hodiny týdně (2,5 hodiny denně), začali jsme se zabývat tím, že dítě přihlásíme do školky, protože jsme měli informace o tom, jak je důležité se včas zapsat. De facto je jedno, jestli dítě přihlásíte do školky soukromé nebo státní - anglický stát za Vás prostě uhradí 12,5 hodiny týdně. Ne každá soukromá školka ale je tak flexibilní, že vezme dítě jen na několik hodin denně. Zájem o školky je tady veliký, ne na každé dítě se dostane ve školce, kterou si rodiče vyberou, a rozhodují i různá kritéria, jako je vzdálenost bydliště od školky nebo to, jestli už tam má sourozence. Vybrali jsme tedy jednu blízkou školku a poslali tam email, zda by měli volné místo. Ze školky přišla poštou přihláška, kterou jsme vyplnili a poslali. To bylo minimálně šest měsíců před potenciálním nástupem do školky v lednu (dcera je narozená v říjnu, tedy se nekvalifikovala pro zářijový termín - v Anglii jsou termíny nástupu v září a v lednu).
S tím, že jsme se znovu přestěhovali, i když jen v rámci Uxbridge, jsme zařídili pro naše dítě docházení na částečný úvazek (part-time) v soukromé školce, která byla takřka za rohem a měla volné místo. Dva dny v týdnu na pět hodin denně, tedy deset hodin týdně. Bylo to příjemné místo s milým osazenstvem. Nevím, kolik dětí připadalo v průměru na jednu vychovatelku, ale vždycky když jsem tam přišel, vypadalo to, že všechno zvládají v poklidu. Vybavení školky bylo veselé a moderní, dětem vařila obědy místní paní kuchařka - zjistili jsme časem, že jídelníček nebyl příliš imaginativní a často jej neměnili. Většinou na jeden ze dvou dnů, kdy tam naše dítě bylo, připadly těstoviny, druhý den pak byly rybí placičky. Rodiče mohli kdykoliv přijít do školky a vyzvedávali děti přímo ve třídě. Měli tak přímý kontakt s vychovatelkami. Ve třídě byla nástěnka, kde byl rozvrh aktivit pro děti na aktuální týden, vzpomínám si, že děti byly rozdělené do několika skupinek, vedené tou či onou vychovatelkou a skupinky měly naplánované různé aktivity. Děti měly ve školce cosi jako individuální plán rozvoje, ale to se netýkalo naší cácorky, neboť nechodila na plný úvazek. Za školkou byla travnatá zahrada, kam si děti chodily hrát - klouzačka, houpačka a podobně. Platili jsme za to nějakých dvěstě liber měsíčně. Drahá sranda, ale výsledky byly velmi pozitivní; přes počáteční plačtivé scénky při odchodu do školky si naše tehdy tříletá holčička školku oblíbila včetně jiných dětí a vychovatelek (říkáme jim tety) a taky se pěkně rozpovídala anglicky. Ještě bych měl zmínit, že jsem na platby využíval možnosti tzv. Childcare vouchers, které nabízel můj zaměstnavatel. To spočívá v tom, že z hrubé mzdy před srážkami na daň z příjmu a sociální pojištění odvede můj zaměstnavatel předem stanovenou částku na účet u specializované společnosti, která z toho platí poplatky poskytovateli péče o dítě (např. školce). Ušetřil jsem tak nějaké peníze na daních.
S tím, že jsme se přestěhovali o dva kilometry dál, nám zanikl nárok na místo ve školce, kam jsme původně podali přihlášku. Divili jsme se tomu, ale to bylo asi tak všechno, co jsme s tím mohli udělat. Bylo nám řečeno, že školky mají nějaký akční rádius, ze kterého nabírají děti a kdo bydlí mimo sféru vlivu, nemá šanci. Nechtěli jsme přijít o možnost čerpání státního příspěvku, takže jsme obeslali pár nejbližších školek, zda by se našlo od ledna volné místo pro malou šikovnou anglicky mluvící Češku. Dokonce jsme zkusili i jednu křesťanskou školku, byť nejsme věřící. Zastavil jsem se v kanceláři toho církevního vzdělávacího ústavu a dostal jsem registrační formulář. Dáma za stolem se mě ptala, jestli chodíme do kostela. Odpověděl jsem, že ano, jen jsem zamlčel, že je to výhradně v případě, že se naskytne pohřeb nebo svatba, kam se vydáme. Nu, nebyla mi ta pololež nic platná, registrační formulář měl jednu podmínku: poté, co jej rodiče vyplní, musí pravdivost údajů ve formuláři podpisem potvrdit i příslušný farář z kostela, kam rodiče chodí. Byli jsme diskvalifikováni. Možná by se dalo podfukem podpis zajistit, ale připadalo nám to jako stát se členy mafie. Opustili jsme myšlenku církevního vzdělání pro naše dítě, zaplaťpánbůh.
Na náš elektronický dotaz odpověděla jedna státní školka z blízkého okolí s tím, že volné místo mají, ať jim pošleme nějaké údaje a dostavíme se v určitý den k zápisu. O tom a o všem, co následovalo (na co si vzpomenu), budu pokračovat příště...
Slíbené odkazy na informace o Sure Start a příspěvku:
http://www.dcsf.gov.uk/everychildmatters/earlyyears/surestart/whatsurestartdoes/
http://www.direct.gov.uk/en/MoneyTaxAndBenefits/BenefitsTaxCreditsAndOtherSupport/Expectingorbringingupchildren/DG_10018854
Do Anglie jsme se přistěhovali z Čech s manželkou a dcerkou, tehdy jedenapůlroční. Holčička svedla sotva pár slov česky, nebyla moc kamarádská k neznámým lidem a i k těm známým bývala obezřetná. No, zničehonic byla přivedena do prostředí, kde jsme neznali ani nohu a mluvilo se jazykem, kterému malá pranic nerozuměla. Tehdy jsme bydleli na západním předměstí Londýna, v místě, které se jmenuje Hayes. Obecně nepříliš pěkné místo, podle mě teda, obsazené hustě Asiaty (Indie, Pákistán, Bangladéš), černochy (Nigérie, Somálsko) a s četnou polskou komunitou. Opravdu nic moc místo k bytí, i když jsme měli pronajatý dům v klidné části města. Po krátké době, kdy se manželka po přestěhování aklimatizovala, jsme se začali zabývat otázkou socializace našeho dítěte, zejména jak vlastně fungují v Anglii jesle, školky a podobné instituce.
Zjistili jsme, že u tak malých dětí není situace jednoduchá; stát hradí školkovné na několik hodin denně až od tří let věku dítěte, takže v podstatě jsme měli pouze možnost dát dítě do placené školky a to by znamenalo mnoho set liber měsíčně, které jsme vydat nemohli. Teoreticky jsme mohli požádat o příspěvek na dětskou péči od státu, ale ukázalo se, že i když naše rodina žila jen z mého příjmu, měli jsme stále víc než by nás kvalifikovalo pro příspěvek. Prostě jsme byli moc bohatí na přídavky a moc chudí na vlastní financovaní. Přizvali jsme na pomoc starého dobrého známého Google, který nám poradil, abychom se zajímali o tzv. playgroups v blízkém okolí.
Playgroups jsou setkání rodičů a dětí, která probíhají na pevném místě, např. v místním komunitním centru. Takových playgroups bývá v okolí hned několik a většinou jsou v různé dny, takže lze každý den navštívit jinou skupinu. Našli jsme si nejbližší playgroup, kam jsme docházeli. Playgroup se odehrávala v hale komunitního centra - jedné veliké místnosti se židličkami po obvodu a různorodými hračkami a sportovním náčiním uprostřed. Platila se libra za setkání (session), které trvalo dvě hodiny; v ceně byl čaj nebo kafe pro rodiče a džus pro mládež. Aktivity tam nebyly organizované, zkrátka se rodiče od začátku rozesadili okolo místnosti a děti se vrhly na to, co leželo uprostřed. Takže žádná skvělá zkušenost pro mladé, ale aspoň se trošku otrkali při bojích o favorizované hračky. Manželka se tam podle všeho spíš nudila, s žádnou kamarádkou odtamtud nepřišla. Já jsem tam byl jednou a taky jsem se s žádnou dámou nesčuchnul. Nedocházeli jsme tam dlouho, naštěstí jsme se z Hayes přestěhovali jen co nám to nájemní smlouva dovolila - tedy po šesti měsících.
Další bydlení jsme měli v nedalekém, ale přeci jen výrazně příjemnějším místě jménem Uxbridge. Již poučení, začali jsme se hned ze začátku pídit po tamějších playgroups. Zjistili jsme, že jich tam operuje řada, skutečně každý den jedna, a začali jsme je obrážet. Některé nám sedly více, některé méně. Jednu například pořádala katolická církev v prostorách kostela, tak tam jsme byli jen jednou. Děti se tam učily písničky o Ježíšovi, jak je nejlepší a dokonalý. Další byla pěkně zorganizovaná - se zpíváním a tanečky, ale bohužel na ni chodilo příliš mnoho rodičů s dětmi a místnost byla přeplněná. Ceny se pokaždé pohybovaly okolo libry až dvou, v ceně bylo malé občerstvení pro rodiče a dítě. Když říkám rodiče, myslím jednoho z rodičů, málokdy se dostavili oba dva. Samozřejmě byly ve většině případů přítomné maminky, i když našli se i pánové, kteří docházeli. Nakonec jsme si oblíbili nejvíc playgroup v Salvation Army (Armáda Spásy). Počet návštěvníků byl přiměřený prostorám, session trvala hodinu a půl, místo bylo čisté, i hračky v dobrém stavu a dámy, které to za Salvation Army organizovaly, příjemné. V posledních dvaceti minutách setkání se organizovaně uklidily hračky a všichni jsme se sesedli do kruhu, kde jsme s dětmi zpívali takové ty tradiční nursery rhymes (Wheels on the bus, Sleeping bunnies, etc.). Navíc jsme se tam dostali do party rodičů, kterou dala dohromady jedna úžasná bytost jménem Romali, původem Mexičanka, a mezi nimi jsme našli skvělé kamarády, se kterými se dodnes stýkáme.
Díky playgroups se naše dcera dostala mezi vrstevníky, postupně se zbavovala ostychu z cizích lidí a angličtiny. Průběžně jsme pátrali po dalších možnostech, kam ji uvrtat a narazili jsme na program Sure Start, který nám dal zpočátku trochu naděje. Sure Start je státní program, který má za cíl zpřístupnovat péči o děti; původně šlo jen o děti do čtyř let, dnes už je ta hranice výrazně posunutá nahoru. Nejde jen o péči ve významu školek, ale obecně o pomoc při výchově ratolestí, podle potřeb rodiny. Nicméně obsah toho, co jsou jednotlivá centra Sure Start schopna nabídnout, se údajně dost liší, a pro konkrétní informace je potřeba jít do nejbližšího Sure Start centra. Rozhodně ale existuje možnost umístit dítě do Sure Start školky a nejen to, dokonce na to i získat tučný příspěvek od státu, pokud splníte kritéria. Na konci článku najdete odkaz na stránky s podrobnějšími informacemi o programu a o kritériích pro příspěvek. My jsme našli nejbližší Sure Start Centre ne úplně blízko, ale ne zas tak moc daleko - shodou okolností nedaleko od našeho předchozího bydliště. Tamější centrum provozuje takovou školku - neškolku. Rodiče mohou dítě přivést, zůstat s ním a využívat zázemí a služeb pracovníků centra. Musí tam s ním ale celou dobu být. Vzhledem k tomu, že náš záměr byl dceru umístit do školky, aby manželka mohla začít chodit do práce, nebylo tohle řešení tím, co jsme chtěli. Ale jak jsem psal, různá centra mají nestejné podmínky a nabízejí jiné služby, takže chce to zjistit si informace v tom, kam byste chtěli dítě umístit.
Manželka si našla práci a nějakou dobu jsme využívali placených služeb známé, která docházela k nám domů a starala se nám o dítě, zatímco jsme byli v práci. Dočasně to šlo, myslím, že jsme jí platili sedm liber na hodinu, ale pak manželka přišla do jiného stavu a přestala chodit do práce, takže tahle potřeba odpadla. Protože od tří let mají děti v Anglii nárok na státem hrazenou péči 12,5 hodiny týdně (2,5 hodiny denně), začali jsme se zabývat tím, že dítě přihlásíme do školky, protože jsme měli informace o tom, jak je důležité se včas zapsat. De facto je jedno, jestli dítě přihlásíte do školky soukromé nebo státní - anglický stát za Vás prostě uhradí 12,5 hodiny týdně. Ne každá soukromá školka ale je tak flexibilní, že vezme dítě jen na několik hodin denně. Zájem o školky je tady veliký, ne na každé dítě se dostane ve školce, kterou si rodiče vyberou, a rozhodují i různá kritéria, jako je vzdálenost bydliště od školky nebo to, jestli už tam má sourozence. Vybrali jsme tedy jednu blízkou školku a poslali tam email, zda by měli volné místo. Ze školky přišla poštou přihláška, kterou jsme vyplnili a poslali. To bylo minimálně šest měsíců před potenciálním nástupem do školky v lednu (dcera je narozená v říjnu, tedy se nekvalifikovala pro zářijový termín - v Anglii jsou termíny nástupu v září a v lednu).
S tím, že jsme se znovu přestěhovali, i když jen v rámci Uxbridge, jsme zařídili pro naše dítě docházení na částečný úvazek (part-time) v soukromé školce, která byla takřka za rohem a měla volné místo. Dva dny v týdnu na pět hodin denně, tedy deset hodin týdně. Bylo to příjemné místo s milým osazenstvem. Nevím, kolik dětí připadalo v průměru na jednu vychovatelku, ale vždycky když jsem tam přišel, vypadalo to, že všechno zvládají v poklidu. Vybavení školky bylo veselé a moderní, dětem vařila obědy místní paní kuchařka - zjistili jsme časem, že jídelníček nebyl příliš imaginativní a často jej neměnili. Většinou na jeden ze dvou dnů, kdy tam naše dítě bylo, připadly těstoviny, druhý den pak byly rybí placičky. Rodiče mohli kdykoliv přijít do školky a vyzvedávali děti přímo ve třídě. Měli tak přímý kontakt s vychovatelkami. Ve třídě byla nástěnka, kde byl rozvrh aktivit pro děti na aktuální týden, vzpomínám si, že děti byly rozdělené do několika skupinek, vedené tou či onou vychovatelkou a skupinky měly naplánované různé aktivity. Děti měly ve školce cosi jako individuální plán rozvoje, ale to se netýkalo naší cácorky, neboť nechodila na plný úvazek. Za školkou byla travnatá zahrada, kam si děti chodily hrát - klouzačka, houpačka a podobně. Platili jsme za to nějakých dvěstě liber měsíčně. Drahá sranda, ale výsledky byly velmi pozitivní; přes počáteční plačtivé scénky při odchodu do školky si naše tehdy tříletá holčička školku oblíbila včetně jiných dětí a vychovatelek (říkáme jim tety) a taky se pěkně rozpovídala anglicky. Ještě bych měl zmínit, že jsem na platby využíval možnosti tzv. Childcare vouchers, které nabízel můj zaměstnavatel. To spočívá v tom, že z hrubé mzdy před srážkami na daň z příjmu a sociální pojištění odvede můj zaměstnavatel předem stanovenou částku na účet u specializované společnosti, která z toho platí poplatky poskytovateli péče o dítě (např. školce). Ušetřil jsem tak nějaké peníze na daních.
S tím, že jsme se přestěhovali o dva kilometry dál, nám zanikl nárok na místo ve školce, kam jsme původně podali přihlášku. Divili jsme se tomu, ale to bylo asi tak všechno, co jsme s tím mohli udělat. Bylo nám řečeno, že školky mají nějaký akční rádius, ze kterého nabírají děti a kdo bydlí mimo sféru vlivu, nemá šanci. Nechtěli jsme přijít o možnost čerpání státního příspěvku, takže jsme obeslali pár nejbližších školek, zda by se našlo od ledna volné místo pro malou šikovnou anglicky mluvící Češku. Dokonce jsme zkusili i jednu křesťanskou školku, byť nejsme věřící. Zastavil jsem se v kanceláři toho církevního vzdělávacího ústavu a dostal jsem registrační formulář. Dáma za stolem se mě ptala, jestli chodíme do kostela. Odpověděl jsem, že ano, jen jsem zamlčel, že je to výhradně v případě, že se naskytne pohřeb nebo svatba, kam se vydáme. Nu, nebyla mi ta pololež nic platná, registrační formulář měl jednu podmínku: poté, co jej rodiče vyplní, musí pravdivost údajů ve formuláři podpisem potvrdit i příslušný farář z kostela, kam rodiče chodí. Byli jsme diskvalifikováni. Možná by se dalo podfukem podpis zajistit, ale připadalo nám to jako stát se členy mafie. Opustili jsme myšlenku církevního vzdělání pro naše dítě, zaplaťpánbůh.
Na náš elektronický dotaz odpověděla jedna státní školka z blízkého okolí s tím, že volné místo mají, ať jim pošleme nějaké údaje a dostavíme se v určitý den k zápisu. O tom a o všem, co následovalo (na co si vzpomenu), budu pokračovat příště...
Slíbené odkazy na informace o Sure Start a příspěvku:
http://www.dcsf.gov.uk/everychildmatters/earlyyears/surestart/whatsurestartdoes/
http://www.direct.gov.uk/en/MoneyTaxAndBenefits/BenefitsTaxCreditsAndOtherSupport/Expectingorbringingupchildren/DG_10018854
Pojištění a oprava skla u anglického auta
Kde se vzal, tu se vzal, od předního skla naší letité fordky se odrazil tvrdý předmět bez rasy či vyznání a při odrazu s sebou vzal i malý odštěpek skla. Přední sklo (windscreen) nebylo naprasklé, ale abych tomu předešel, objednal jsem opravu u specializované firmy.
Pokud vím, v Anglii neexistuje uplatňování škody na skle u pojišťovny viníka, takže se nedomluvíte se známým, že to "jako půjde z jeho pojistky a vy mu koupíte pár piv". Prostě si to zaplatíte sami nebo škodu uhradí Vaše pojišťovna, podle toho jakou jste si pořídili pojistku.
Naše pojištění auta (full comprehensive) zahrnuje i opravy a výměnu předního skla, s drobnou spoluúčastí - £10 při opravě a £75 při výměně, což je pořád pakatel při cenách autoskel a služeb tady v Anglii. Navíc to nemá vliv na no claims bonus (zvýhodnění pojistného za to, že neuplatníte náhrady škod).
Kontaktoval jsem tedy společnost Autoglass, protože naše pojišťovna podmiňuje krytí nákladů právě tím, že sklo a práci dodá Autoglass. Nejdřív jsem zabrousil na jejich webové stránky, kde jsem našel možnost pro objednávku online. Zodpověděl jsem několik jednoduchých otázek, které se týkaly převážně povahy poškození skla, a systém rozhodl, že nebude potřeba výměna, technik dokáže sklo opravit. Mohl jsem si vybrat opravu v dílně nebo u zákazníka - u nás doma. Vybral jsem druhou možnost, zvolil jeden z nabízených termínů a odeslal. Přišel mi email s potvrzením objednávky a upozorněním, že mi ještě z Autoglass během jedné hodiny zavolají, aby potvrdili termín opravy. Opravdu se do hodiny ozvali s tím, že vzhledem k nepřízni počasí mají jejich technici mnoho práce, a proto nemůžou dodržet termín podle online objednávky. Kdybych se prý dostavil do dílny, mohlo by to být druhý den, ale mně se za nimi cestovat nechtělo, takže jsme se dohodli na pozdější termín, jen o pár dní později. Podmínkou pro návštěvu technika je, že zákazník má přístřešek, kde je možné sklo opravit. Ověřili si údaje o našem autě i naši adresu a vzali si číslo mé platební karty, že si 10 liber za opravu strhnou a zbytek si domluví s mojí pojišťovnou.
Ve smluvený den technik Autoglass předem zavolal, aby potvrdil, že během půlhodiny dorazí. Přijel, viděl, opravil. A je to.
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-2.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-3.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/11/autem-v-anglii-cast-4-ridim-v-anglii-v.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/koupe-pojisteni-auta-v-anglii.html
.
Pokud vím, v Anglii neexistuje uplatňování škody na skle u pojišťovny viníka, takže se nedomluvíte se známým, že to "jako půjde z jeho pojistky a vy mu koupíte pár piv". Prostě si to zaplatíte sami nebo škodu uhradí Vaše pojišťovna, podle toho jakou jste si pořídili pojistku.
Naše pojištění auta (full comprehensive) zahrnuje i opravy a výměnu předního skla, s drobnou spoluúčastí - £10 při opravě a £75 při výměně, což je pořád pakatel při cenách autoskel a služeb tady v Anglii. Navíc to nemá vliv na no claims bonus (zvýhodnění pojistného za to, že neuplatníte náhrady škod).
Kontaktoval jsem tedy společnost Autoglass, protože naše pojišťovna podmiňuje krytí nákladů právě tím, že sklo a práci dodá Autoglass. Nejdřív jsem zabrousil na jejich webové stránky, kde jsem našel možnost pro objednávku online. Zodpověděl jsem několik jednoduchých otázek, které se týkaly převážně povahy poškození skla, a systém rozhodl, že nebude potřeba výměna, technik dokáže sklo opravit. Mohl jsem si vybrat opravu v dílně nebo u zákazníka - u nás doma. Vybral jsem druhou možnost, zvolil jeden z nabízených termínů a odeslal. Přišel mi email s potvrzením objednávky a upozorněním, že mi ještě z Autoglass během jedné hodiny zavolají, aby potvrdili termín opravy. Opravdu se do hodiny ozvali s tím, že vzhledem k nepřízni počasí mají jejich technici mnoho práce, a proto nemůžou dodržet termín podle online objednávky. Kdybych se prý dostavil do dílny, mohlo by to být druhý den, ale mně se za nimi cestovat nechtělo, takže jsme se dohodli na pozdější termín, jen o pár dní později. Podmínkou pro návštěvu technika je, že zákazník má přístřešek, kde je možné sklo opravit. Ověřili si údaje o našem autě i naši adresu a vzali si číslo mé platební karty, že si 10 liber za opravu strhnou a zbytek si domluví s mojí pojišťovnou.
Ve smluvený den technik Autoglass předem zavolal, aby potvrdil, že během půlhodiny dorazí. Přijel, viděl, opravil. A je to.
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-2.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-3.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/11/autem-v-anglii-cast-4-ridim-v-anglii-v.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/koupe-pojisteni-auta-v-anglii.html
.
úterý 19. ledna 2010
Víno a více vína
Díky mému zaměstnavateli jsem získal voucher na slevu £25 u online obchodu s víny Naked Wines - sleva se dá uplatnit při nákupu nad £50. Protože naše domácí spotřeba není zcela nízká, řekl jsem si, že voucher zužitkuji a získám novou zákaznickou zkušenost. Vína jsem přes Internet ještě nekupoval.
Zaregistroval jsem se na stránkách a vydal se na prohlídku krámu. Nejdřív jsem se zastavil u nástěnky, kde se Naked Wines představují. Jde o podnik, který založil jeden muž a jeho snahou je přiblížit konzumentům vína světové produkce, od vinařů, kteří se nezaměřují na množství, ale na kvalitu. Navíc cenově rozmanité, aby měl každý příležitost ochutnat dobrá vína za dobré ceny. No, to zní krásně, úplně vidím toho dobrodince, jak sedí doma a přemýšlí, jak by si ještě utrhl od úst a nasytil nás, nuzné spotřebitele. Ale proč ne, jestli jsou vína dobrá a ceny též, rád se přidám.
Už jsem psal o zdejších prodejnách vína dřív, že ochutnávky nejsou zcela samozřejmostí a bývají jen na pár vybraných druhů. U online obchodu je to samozřejmě zcela pasé. Místo cucání ze skleniček si můžete nanejvýš přečíst hodnocení a recenze na vína od lidí, které jste v životě neviděli. Taky to má svoje, narozdíl od ochutnávek zůstává hlava i chuť nezkalená.
Popošel jsem od představení firmy k prezentaci sortimentu, kde je k výběru asi 240 různých vín, při zběžném prolistování jsem zjistil, že jde o mně neznámé značky. Cenově pestré, od £3.99 do nějakých £23 za nejdražší šampaňské. Na první pohled zajímavá nabídka. "Jestli nekecají s tou kvalitou, tak to vypadá na pozoruhodný poměr cena/chuť - na anglické poměry, teda", říkal jsem si.
V profilu jsem si nastavil něco jako vlastní preference chutí, takže když jsem pak brouzdal seznamem vín, systém mi ukazoval zelenou fajfku u těch vín, která by seděla mým preferencím, a červený křížek dal těm, která by mně nechutnala.
Ještě jsem se trochu porozhlédl po stránkách - tenhle webový projekt funguje nejen jako prodejna vín, ale zároveň buduje komunitu pičů a piček vína; systém umožňuje sdílet názory, hodnocení, vidíte co si zrovna kdo koupil, můžete si nastavit sledování některých uživatelů, takže dostáváte zprávy o jejich vinné aktivitě.. Není to špatně vymyšlené.
Přistoupil jsem k vlastnímu výběru. Hlavní zásada je, že abyste mohli nakoupit, musíte objednat nejméně dvanáct lahví. V podstatě jsou dvě možnosti: buďto si koupíte něco jako předchystanou krabici s výběrem vín (bílá krabice, červená krabice, vánoční krabice, veselá krabice a tak dál) nebo si svoji krabici poskládáte sami. Zvolil jsem druhou možnost. Vzal jsem v potaz odrůdu, popularitu u konzumentů a cenu a výsledná krabice s dvanácti lahvemi (6x bílé, 6x červené) mě vyšla na 86 liber. K tomu se přidalo £4.99 za next day delivery, dodávku v následující den a nakonec se odečetlo 25 liber díky voucheru od zaměstnavatele.
Až doposud všechno přehledné a hladké jako čerstvě oholená tvář pána z reklamy. Druhý den večer měla dorazit na návštěvu sestra s rodinou, takže o alkohol bylo postaráno.
Vsuvka: po nákupu jsem dostal báječnou nabídku na cashback na vybraná vína. Provozovatel přesune každý měsíc dvacet liber z mého bankovního účtu na uživatelský účet, který mám u něj, a ty peníze můžu použít na nákup jeho skvělých vín. Díky tomuto kroku důvěry dostanu jako odměnu cashback 33% u příštích objednávek, který dostanu zpátky na svůj vinný účet (nikoli na ten v bance). Tomuto jsem odolal a čekal jsem, až před domem zastaví dodávka s mou hroznovou krabicí.
A ona nikde.
Uplynul téměř celý den a vína nedorazila, ačkoliv £4.99 za next day delivery jednoznačně změnilo majitele. Na dotaz kde jsou mé láhve, odpověděli z Naked Wines, že kvůli sněhové kalamitě (která byla už asi týden na ústupu) se ke mně dodávka nedostala včas a že se dočkám další den.
Vína pro návštěvu jsem nakoupil v Tescu (slabý výběr za vysoké ceny) a neměl jsem z Naked Wines velkou radost. Nicméně, druhý den dopoledne dodávka přistavila, vína v krabici doručila a my jsme se natěšeně pustili do ochutnávání.
Zatím jsme s poměrem cena/chuť spokojení. Vína za £6.49, která se běžně prodávají v supermarketech nedosahují kvalit těch, které doručili z Naked Wines. Vína z velkokrámů se v této cenové relaci většinou nevyznačují chutí, pokud se nenajde zajímavá sleva. U těch dražších už rozdíl není tak velký, ale stále je znatelný. Byla to dobrá volba, navíc s průměrem asi šest padesát na láhev. Po slevě.
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/vino-vice-vina.html
.
Zaregistroval jsem se na stránkách a vydal se na prohlídku krámu. Nejdřív jsem se zastavil u nástěnky, kde se Naked Wines představují. Jde o podnik, který založil jeden muž a jeho snahou je přiblížit konzumentům vína světové produkce, od vinařů, kteří se nezaměřují na množství, ale na kvalitu. Navíc cenově rozmanité, aby měl každý příležitost ochutnat dobrá vína za dobré ceny. No, to zní krásně, úplně vidím toho dobrodince, jak sedí doma a přemýšlí, jak by si ještě utrhl od úst a nasytil nás, nuzné spotřebitele. Ale proč ne, jestli jsou vína dobrá a ceny též, rád se přidám.
Už jsem psal o zdejších prodejnách vína dřív, že ochutnávky nejsou zcela samozřejmostí a bývají jen na pár vybraných druhů. U online obchodu je to samozřejmě zcela pasé. Místo cucání ze skleniček si můžete nanejvýš přečíst hodnocení a recenze na vína od lidí, které jste v životě neviděli. Taky to má svoje, narozdíl od ochutnávek zůstává hlava i chuť nezkalená.
Popošel jsem od představení firmy k prezentaci sortimentu, kde je k výběru asi 240 různých vín, při zběžném prolistování jsem zjistil, že jde o mně neznámé značky. Cenově pestré, od £3.99 do nějakých £23 za nejdražší šampaňské. Na první pohled zajímavá nabídka. "Jestli nekecají s tou kvalitou, tak to vypadá na pozoruhodný poměr cena/chuť - na anglické poměry, teda", říkal jsem si.
V profilu jsem si nastavil něco jako vlastní preference chutí, takže když jsem pak brouzdal seznamem vín, systém mi ukazoval zelenou fajfku u těch vín, která by seděla mým preferencím, a červený křížek dal těm, která by mně nechutnala.
Ještě jsem se trochu porozhlédl po stránkách - tenhle webový projekt funguje nejen jako prodejna vín, ale zároveň buduje komunitu pičů a piček vína; systém umožňuje sdílet názory, hodnocení, vidíte co si zrovna kdo koupil, můžete si nastavit sledování některých uživatelů, takže dostáváte zprávy o jejich vinné aktivitě.. Není to špatně vymyšlené.
Přistoupil jsem k vlastnímu výběru. Hlavní zásada je, že abyste mohli nakoupit, musíte objednat nejméně dvanáct lahví. V podstatě jsou dvě možnosti: buďto si koupíte něco jako předchystanou krabici s výběrem vín (bílá krabice, červená krabice, vánoční krabice, veselá krabice a tak dál) nebo si svoji krabici poskládáte sami. Zvolil jsem druhou možnost. Vzal jsem v potaz odrůdu, popularitu u konzumentů a cenu a výsledná krabice s dvanácti lahvemi (6x bílé, 6x červené) mě vyšla na 86 liber. K tomu se přidalo £4.99 za next day delivery, dodávku v následující den a nakonec se odečetlo 25 liber díky voucheru od zaměstnavatele.
Až doposud všechno přehledné a hladké jako čerstvě oholená tvář pána z reklamy. Druhý den večer měla dorazit na návštěvu sestra s rodinou, takže o alkohol bylo postaráno.
Vsuvka: po nákupu jsem dostal báječnou nabídku na cashback na vybraná vína. Provozovatel přesune každý měsíc dvacet liber z mého bankovního účtu na uživatelský účet, který mám u něj, a ty peníze můžu použít na nákup jeho skvělých vín. Díky tomuto kroku důvěry dostanu jako odměnu cashback 33% u příštích objednávek, který dostanu zpátky na svůj vinný účet (nikoli na ten v bance). Tomuto jsem odolal a čekal jsem, až před domem zastaví dodávka s mou hroznovou krabicí.
A ona nikde.
Uplynul téměř celý den a vína nedorazila, ačkoliv £4.99 za next day delivery jednoznačně změnilo majitele. Na dotaz kde jsou mé láhve, odpověděli z Naked Wines, že kvůli sněhové kalamitě (která byla už asi týden na ústupu) se ke mně dodávka nedostala včas a že se dočkám další den.
Vína pro návštěvu jsem nakoupil v Tescu (slabý výběr za vysoké ceny) a neměl jsem z Naked Wines velkou radost. Nicméně, druhý den dopoledne dodávka přistavila, vína v krabici doručila a my jsme se natěšeně pustili do ochutnávání.
Zatím jsme s poměrem cena/chuť spokojení. Vína za £6.49, která se běžně prodávají v supermarketech nedosahují kvalit těch, které doručili z Naked Wines. Vína z velkokrámů se v této cenové relaci většinou nevyznačují chutí, pokud se nenajde zajímavá sleva. U těch dražších už rozdíl není tak velký, ale stále je znatelný. Byla to dobrá volba, navíc s průměrem asi šest padesát na láhev. Po slevě.
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/vino-vice-vina.html
.
středa 13. ledna 2010
Pronájem dodávky, předání domu
Na začátku prosince jsme se stěhovali ze Západního Londýna do Essexu. Až na problémy s Britským Telecomem, které jsem tu popsal dřív, proběhla akce vcelku hladce.
Dobré bylo, že jsme se stěhovali z menšího domu do většího, takže nebyl důvod zařizovat kontejner na přebytečné vybavení. Pořád ale bylo nutné zajistit dodávku, abychom domácnost přesunuli; pokud možno při co nejnižším možném počtu cest.
Půjčoven nákladních aut bylo v oblasti, kde jsme bydleli, několik, takže jsem do jedné týden předem zavolal a zamluvil jakýsi Mercedes Sprinter (označují to jako LWB Van). Cena za pronájem auta byla docela nízká, 44 liber za necelých 24 hodin. Při návštěvě kanceláře, když jsem si v den stěhování šel auto vyzvednout, se ukázalo, že některé informace nebyly na webových stránkách prezentovány a při telefonickém rozhovoru o nich taky nebyla řeč. Za pronájem dodávky jsem kromě 44 liber měl složit ještě deposit 150 liber, který mi společnost vrátí do deseti dnů od vrácení vozu. Peníze na pronájem jsem měl v hotovosti a naštěstí jsem s sebou měl náhodou i platební kartu, takže jsem deposit zaplatil. Stejně mi nepřipadá docela v pořádku, že si společnost nechá mé libry na dalších deset dní, a můžu mluvit o štěstí, když je vrátí včas, bez nutnosti upomínání nebo přímo vyhrožování soudem. V západním Londýně, kde se obchoduje většinou s původními obyvateli Jižní Asie, by se měl člověk připravit na leccos.
Deposit jsme tedy vyřešili. Následoval dotaz na proof of address. Ukázalo se, že to není tak úplně bez problémů, protože mám český řidičák, na kterém není adresa a obyčejně s sebou nenosím účty od plynu nebo telefonu, abych mohl prokázat své anglické bydliště. Poukázal jsem na to, že bydlím ve vedlejším městě a do půjčovny mě přivezla autem manželka, která už je pryč, takže potřebuju půjčit právě to jejich auto, abych se dostal domů. Pro indického manažera to nebyl až tak velký problém (oni zvládnou prostě každou situaci) – řekl, že mi sice bez prokázání adresy nemůže to auto půjčit (kvůli pojištovně), ale že teda si ho půjčit můžu, abych mu do hodiny proof od address přivezl. No, nebyl k zulíbání? Pojišťovna by ho určitě vyznamenala. A hádejte co.. já jsem opravdu do hodiny s těmi papíry přijel; chlapec na recepci na mě zíral jako na zjevení. Před mým odjezdem v dodávce jsme auto s chlapíkem obešli a spočítali škrábance při předání.
Přestěhovali jsme většinu věcí na jedno naložené auto – ten LWB Van je vážně prostorný kus dobytka, dobře že jsme si nevzali ještě delší verzi, jak jsme původně zvažovali. Dodávka byla v dobrém technickém stavu, jen na panelu svítilo červené světýlko, myslím, že patřilo ke stavu oleje. Poukázal jsem na to chlapíkovi v půčovně a dozvěděl jsem se následující informaci: “Jó, o tom nám náš mechanik říkal. To je jenom červené světýlko, nemusíte si ho všímat.” O.K.
Druhý den jsem auto vrátil, zase proběhla zběžná kontrola škrábanců, všechno dobré. Po deseti dnech jsem stále neměl peníze na účtu. Ojéje, říkal jsem si, stará známá vesta... Zavolal jsem do půjčovny, kde jsem se dozvěděl, že peníze odesílají vždycky jednou týdně v pátek, tak ať těch pár dní ještě počkám. Čekal jsem, v pondělí peníze pořád nikde, před námi Vánoce, dny volna, tedy vidina peněz spíše v příštím roce. Volal jsem znovu s tím, že už jsem byl nekompromisní leč stále nevyhrožující. Dostalo se mi ujištění, že peníze ihned odešlou a do tří dnů bych je měl mít na účtu. Jaké bylo mé překvapení, když se peníze druhý den na mém účtu skutečně objevily!
Zbývalo postarat se o poslední zbytky našich věcí ve starém domě, uklidit jej a předat majiteli. Podle smlouvy jsme taky museli zajistit vyčištění koberců specializovanou firmou, pro Vaši informaci to vyšlo na 140 liber.
Jak jsem psal dřív, majitelé domu se po dobu našeho nájmu chovali jako velmi slušní lidé, takže jsem neměl obavy z nějakého nečistého jednání při předávání. Sešli jsme se na místě, prošli jsme inventář, zda jsme si neodnesli nic z jejich drahocenného harampádí a všechno šlo hladce než jsme se zasekli na jejich požadavku na odměnu za to, že nám pomohli s úklidem. Skutečně odvedli nějakou práci, ale nikdo se je o to neprosil a ani jsme se předem nedohodli, že by měli něco dělat za odměnu. Chtěli za to padesát liber (stejnou práci by východoevropská uklízečka odvedla za dvacku) a vypadalo to, že je to pro ně děsně důležité. Ačkoliv jsem neměl chuť krmit jejich hamižnost, byl jsem rád, že děláme předávání o pár dní dřív, abych nemusel extra přijet z Essexu, tak jsem tuto jejich ochotu ocenil padesáti librami a zase jsme byli nejlepší kamarádi. Vytáhli z kapsy tisíc liber, tedy větší část depositu a ty mi slavnostně předali (muselo to pro ně být kruté loučení) s tím, že zbylých třista mi pošlou, jakmile doručím kopie závěrečných vyúčtování od dodavatelů energií a z radnice za zaplacenou council tax.
Bylo fajn, že nebyly žádné problémy s vracením depositu – učinili jsme nepříjemnou zkušenost u jednoho z předchozích nájmů. Na druhou stranu, podle smlouvy měly peníze být uloženy v Deposit Protection Scheme a landlordi k nim tedy vůbec neměli mít přístup. O tom přece ochrana depositu je. Naštěstí v tomhle případě nebylo potřeba deposit chránit, takže jsme se přátelsky rozloučili.
Obvolal jsem dodavatele energií a městskou radnici, abychom uzavřeli účty. S překvapením jsem zjistil, že máme u všech slušné přeplatky. Měli jsme totiž nastavený Direct Debit (něco jako sporožiro, kdy si můžou cizí subjekty strhávat peníze z mého účtu) a dodavatelé si brali dost vysoké zálohy. Tak si hned udělám radost pár novými CD z Amazonu.
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-pronajem-bytudomu.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-pronajem-bytudomu_13.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-tenancy-agreement.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/satisfactory-reference-check.html
Boží smlouva
Před chvílí jsem se registroval k odběru childcare vouchers, poukázek (v mém případě elektronických) na školku naší dcerušky. Uleví mi to trochu na měsíčních příspěvcích státu. Při registraci jsem si pročítal Smluvní podmínky a narazil jsem na odstavec, který mě mimořádně pobavil:
The company shall not be liable for any delays in payment or failure to perform any of its obligations under the terms of this Agreement resulting from acts beyond its reasonable control. Such acts shall include, but not be limited to, any failure by any banking institution which holds monies, acts of God, strikes, lockout, riots, acts of war, epidemics, governmental regulations superimposed after the fact, communication line failures, power failure, pandemics, earthquakes or other disasters, or any failure or breakdown of any system, computer or otherwise.
Acts of God... Co to PROBOHA je? Jsme pořád v sedmnáctém století? Mám za to, že stát je oddělen od církve; při vší úctě k tradici, tohle mi připadá ujeté. A vůbec, jakého boha? Znám jich asi tak patnáct, a někteří jsou mimořádně mstiví.. No, nejspíš se mám na co těšit. A stejně, i kdyby za to nemohl bůh, tak otherwise.
Jak BT opět nezklamali
Stěhování bylo hladké, jediný kaz si připsali na vrub hoši a děvčata z British Telecom, podle očekávání. Měl bych jim dát jedničku za inovaci - podělali to způsobem, který nám dříve nepředvedli. V tomhle případě jsme měli domluvenou schůzku s technikem BT, který měl přijít do naší nové stáje zprovoznit deaktivovanou linku, a to den po našem nastěhování.
Až do soudného dne vše probíhalo parádně. BT nám poslali týden před akcí dopis, kde schůzku potvrdili, a aby nebylo pochyb, že to myslí vážně, tak ještě tři dny před schůzkou přišla textovka, kde stálo, že v době mezi osmou ráno a jednou po obědě přijde technik od BT zprovoznit linku.
Když v poledne toho dne nebylo po technikovi ani vidu ani slechu, zavolal jsem na linku BT, kde jsem se od dobré ženy dozvěděl, že to je nějaká mejlka, protože technik má přijít mezi jednou a šestou odpoledne. Řekl jsem, že je to OK, neboť žena je celý den doma a vybaluje krabice, a pln optimismu jsem pokračoval v díle tehdejším. Před šestou večerní, a stále bez technika, už mě optimismus vcelku opustil a v sedm jsem opět vytáčel BT customer care. Vytočený jsem byl nakonec já, poté co jsem se dozvěděl, že prý u nás technik v devět ráno marně zvonil, ale nikdo neodpovídal. Vyjádřil jsem nesouhlas a rozladění, včetně poukázání na fakt, že je to poněkolikáté, co BT z našeho stěhování dělají procházku růžovým keřem, ale stejně tak jsem mohl mluvit do hadice od vysavače. Jediné, co jsem si z rozhovoru s customer care representative odnesl, byl termín příští schůzky za dalších čtrnáct dní neb vytíženost techniků u BT je ohromná. Dva týdny jsou hodně dlouhá doba bez internetu v zemi, kde online můžete zařídit téměř vše, notabene po změně bydliště.
Následující den jsem vykonal ještě jeden pokus o přilákání hory k Mohammedovi; z telefonního automatu jsem absolvoval další telefonát s BT (čekání ve frontě a rozhovory s jejich zástupci se počítají na půlhodiny), který skončil ubezpečením jakéhosi team leadera, že mi do následujících dvou hodin zavolají s dřívějším termínem schůzky. Co myslíte, zavolali? To bylo v pátek odpoledne.
Víkend jsem strávil s provizorně zakoupeným mobilním připojením od O2; USB modem jsem následně vracel pro nepřístojné chování.. V pondělí ráno, jsem v práci požádal kolegu Angličana, zda by mi poradil, jak na BT, protože asi klepu na špatné dveře. Zavolal jim pod mým jménem a ačkoliv z nich nedostal jiný termín, aspoň mu slíbili slevu - první měsíc internetu zdarma. No, aspoň něco.
Nedalo mi to a přihlásil jsem se na svůj účet, který mám na stránkách BT. Řekl jsem si, že jim napíšu stížnost - tak jsem hledal kontakt a někde pod odkazem Make a complaint jsem narazil na možnost pochatovat s BT customer care representative. No co, řekl jsem si, dám tomu ještě jeden pokus, uvidíme, co to udělá. O pět minut a pár vět na chatu později jsem měl nový termín schůzky, o týden dřív. Najednou to šlo.
A pak už nebyl problém. BT engineer se dostavil podle ujednání, připojil co měl, světýlka se rozzářila a naše domácnost se připojila do online společenství. Během dvou týdnů by mělo přijít vyúčtování za první měsíc, tak jsem zvědav, jestli bude internet zdarma. Kolega říkal, že když ně, tak z toho měsíce udělá dva.
Až do soudného dne vše probíhalo parádně. BT nám poslali týden před akcí dopis, kde schůzku potvrdili, a aby nebylo pochyb, že to myslí vážně, tak ještě tři dny před schůzkou přišla textovka, kde stálo, že v době mezi osmou ráno a jednou po obědě přijde technik od BT zprovoznit linku.
Když v poledne toho dne nebylo po technikovi ani vidu ani slechu, zavolal jsem na linku BT, kde jsem se od dobré ženy dozvěděl, že to je nějaká mejlka, protože technik má přijít mezi jednou a šestou odpoledne. Řekl jsem, že je to OK, neboť žena je celý den doma a vybaluje krabice, a pln optimismu jsem pokračoval v díle tehdejším. Před šestou večerní, a stále bez technika, už mě optimismus vcelku opustil a v sedm jsem opět vytáčel BT customer care. Vytočený jsem byl nakonec já, poté co jsem se dozvěděl, že prý u nás technik v devět ráno marně zvonil, ale nikdo neodpovídal. Vyjádřil jsem nesouhlas a rozladění, včetně poukázání na fakt, že je to poněkolikáté, co BT z našeho stěhování dělají procházku růžovým keřem, ale stejně tak jsem mohl mluvit do hadice od vysavače. Jediné, co jsem si z rozhovoru s customer care representative odnesl, byl termín příští schůzky za dalších čtrnáct dní neb vytíženost techniků u BT je ohromná. Dva týdny jsou hodně dlouhá doba bez internetu v zemi, kde online můžete zařídit téměř vše, notabene po změně bydliště.
Následující den jsem vykonal ještě jeden pokus o přilákání hory k Mohammedovi; z telefonního automatu jsem absolvoval další telefonát s BT (čekání ve frontě a rozhovory s jejich zástupci se počítají na půlhodiny), který skončil ubezpečením jakéhosi team leadera, že mi do následujících dvou hodin zavolají s dřívějším termínem schůzky. Co myslíte, zavolali? To bylo v pátek odpoledne.
Víkend jsem strávil s provizorně zakoupeným mobilním připojením od O2; USB modem jsem následně vracel pro nepřístojné chování.. V pondělí ráno, jsem v práci požádal kolegu Angličana, zda by mi poradil, jak na BT, protože asi klepu na špatné dveře. Zavolal jim pod mým jménem a ačkoliv z nich nedostal jiný termín, aspoň mu slíbili slevu - první měsíc internetu zdarma. No, aspoň něco.
Nedalo mi to a přihlásil jsem se na svůj účet, který mám na stránkách BT. Řekl jsem si, že jim napíšu stížnost - tak jsem hledal kontakt a někde pod odkazem Make a complaint jsem narazil na možnost pochatovat s BT customer care representative. No co, řekl jsem si, dám tomu ještě jeden pokus, uvidíme, co to udělá. O pět minut a pár vět na chatu později jsem měl nový termín schůzky, o týden dřív. Najednou to šlo.
A pak už nebyl problém. BT engineer se dostavil podle ujednání, připojil co měl, světýlka se rozzářila a naše domácnost se připojila do online společenství. Během dvou týdnů by mělo přijít vyúčtování za první měsíc, tak jsem zvědav, jestli bude internet zdarma. Kolega říkal, že když ně, tak z toho měsíce udělá dva.
The Brittas Empire
Díky mému milému kolegovi jsem si na Youtube připomněl výtečný britský seriál Red Dwarf a při té příležitosti jsem narazil na další seriál, kde hraje Chris Barrie, v Trpaslíkovi představitel Rimmera. Seriál byl vyroben v devadesátých letech, časově se prolínal s natáčením Trpaslíka a jmenuje se The Brittas Empire.
Mr. Barrie v něm hraje hlavní postavu jménem Gordon Brittas - trhlého manažera sportovního střediska s vysoce vyvinutým smyslem pro formuláře a schopností způsobit katastrofu za všech okolností. Scénář je vtipný a jestli Vás rozesmíval trapný Rimmrák na těžařské lodi Červený Trpaslík, pak Gordon Brittas nemůže zklamat.
První série se co do vtipu rozjíždí velmi zvolna, ale ve druhé sérii už Chris Barrie ovládá bohatý rejstřík mimických i slovních výrazů svérázného manažera a i ostatní herci se ve svých rolích dobře usadili. Na Youtube se dají lehce najít první tři série a část čtvrté, dál už to chce kopat hlouběji nebo jinde. Kompletních sedm sérií nabízí Amazon za necelých třicet liber.
P.S.: Koupil jsem komplet od Amazonu a musím říct, že jsem se výtečně pobavil. S každou další epizodou jsem se bavil víc a víc, až na konci sedmé série jsem se smíchem spadl ze židle. Eeeeexcelent!
Zakončení příběhu s Rimmerem
Dotáhli jsme do konce (?) záležitost s Rimmerem. Dva týdny se milý kolega neukázal v práci, ale hned první den po návratu jsme zasedli ke kulatému stolu, abychom si popovídali a pokusili se slepit rozbité manželství. U stolu kromě nás seděl taky náš šéf Martin.
Rimmer přišel na pokec připravený; jeho výzbroj tvořil strojem popsaný papír formátu Áčtyři, v podstatě sepsaný scénář našeho konfliktu, ze kterého vzrušeným hlasem předčítal vybrané úryvky, obviňující a zároveň usvědčující mě z rebelství, drzosti a nedostatku profesionality. Neváhal dokonce pár drobností přibarvit, abych vypadal jako ještě větší zloduch. Ještě že nebyl Rimmer zároveň v pozici soudce, můj ortel by byl strašlivý. Dozvěděl jsem se jeho pohled na věc: provokoval jsem, urážel jsem milého kolegu s úmyslem vyvolat konflikt, používal jsem strohé výrazy a navíc se chovám divně už několik měsíců.
Zkrátka a dobře, nikdo se mu nemůže divit, že po mně vystartoval, i když sám uznal, že nadbytečně zvyšoval hlas. Rozebíral hlavně tón mého hlasu a řeč těla, prý jsem těmito prostředky vědomě zahájil válku. Snažil jsem se vrátit rozhovor do roviny argumentů a logiky, ale reakcí byly buďto další nesmysly nebo výňatky ze scénáře, doprovázené dalšími obviněními. Náš šéf je kliďas a je to typ chlápka, který má rád svůj klid a s podobnými situacemi nemá zkušenosti, takže v podstatě celou dobu kýval oběma stranám. Po hodině boje s větrným mlýnem mi došla trpělivost a navrhl jsem, že seanci ukončíme neb ztrácíme čas. Další kolo by pak bylo za účasti nestranných rozhodčích z HR, pro vítěze finále pak jako hlavní cena moje propustka do jiného týmu. Na to Rimmer kontroval oznámením, že se na další kolo těší, protože už má nachystanou stížnost na mé chování.
Představa dalších chvil promarněných s géniem Rimmerova typu mě přinutila přehodnotit mé úmysly. Sice soudný člověk po prvních pár odstavcích Rimmerova okomentovaného scénáře pochopí, že má co do činění s duševně nezdravým člověkem, ale v tu chvíli jsem si taky uvědomil, že jsme v Anglii a tady platí jiná pravidla. Jestliže má Rimmer pocit, že jsem mu ublížil tím, že jsem se před ním neohnul, je svým způsobem poškozený. Že se ke mně choval jako k psovi nebo ke svým dětem? No bóže, však mi taky nic nezlomil. Takže jsme si vlastně kvit. Mně to přijde ujeté, ale už jsem v téhle zemi zažil slušnou řádku obdobných hyperbol. Navíc nejsem Angličan, to hraje jistou roli. Množství vynaložené energie by dost možná neodpovídalo konečnému zisku. Tohle všechno mi blesklo hlavou a vzal jsem to za jiný konec.
Vyjádřil jsem se v tom smyslu, že už jsem unavený tímhle destruktivním jednáním a že bych raději normálně pracoval a spolupracoval. Jestli ale Rimmer touží po podávání stížností, ať si poslouží, můžeme se tomu dál věnovat. V podstatě jsem navrhl smír. Koneckonců, stačilo mi.
Martinovi zasvítila očička, náhle spatřil světlo na konci tunelu.
I Rimmerovi se znatelně ulevilo. Omluvil se mi, podali jsme si ruce a šli společně budovat tým. Tak tady máme klid, až do příští války.
V průběhu té tirády se zřetelně ukázala propast mezi povahou českou a anglickou; zejména významný rozdíl je podle mě ve způsobu, jakým spolu komunikujeme. Zatímco Češi, pokud si nejsou jisti chováním někoho jiného, mají méně zábran oslovit někoho jiného a položit mu přímé otázky, třeba i osobní, Angličané toto neudělají a raději se budou hryzat z pocitu nejistoty, případně do situace vtáhnou třetí (čtvrtou, pátou) osobu a budou své pocity řešit s ní. Je za tím staré dobré pravidlo o nevměšování se do cizího soukromí. Dotažené do krajnosti, tohle pravidlo může být pěkně zhoubné.
Red red wine - pijeme víno v Anglii
Žádná sranda pořídit tady kvalitní víno za rozumnou cenu. Podle mých měřítek nemá smysl kupovat v supermarketu víno v cenové hladině do deseti liber, pokud mi nejde vyloženě o to, zpít se. Pak bych stejně raději volil krabicové víno, 3l za dvacku, třeba Hardy's - australské s klokanem. I když tu a tam se přihodí, že se dostane něco zajímavého do slevy, třeba i 50%. Zrovna se ženou pijeme docela pitelné italské Chianti Familae Piccini 2006, Sainsbury's za £5.49, původně za £11.
Angličané si obecně na vínu moc nezakládají, řekl bych, že jsou spíš na pivo a lihoviny. Ostatně zdejší klima ani vinné révě není příliš nakloněno. Vinařství se tady věnuje několik farem, ale ve dvou vinotékách, které jsem v okolí navštívil, anglické víno vůbec neměli.
Fakt, že tady víno není dost populární, je poznat i na přístupu obchodů s vínem - vinoték. Třeba ve Francii, když jsem navštívil vínakrám, mohl jsem ochutnat prakticky cokoliv, na co jsem ukázal (nešlo o drahá vína) a chlapík, který mě obsluhoval, byl opravdu kovaný ve francouzském víně. V Anglii jsem byl ve dvou obchodech s vínem - nebylo to zlé, výběr tam byl ve všech cenových kategoriích, ale na ochutnávání nebyli připravení tak jako já. Měli nachystaných pár lahví na ochutnávky, ale když jsem si řekl o vzorek něčeho mimo výběr, obočí obsluhy se mírně zaškubalo. Příjemné bylo, že v jedné z těch dvou zdejších vinoték pořádají dvakrát do měsíce bezplatné semináře o víně. Přijdete večer na dvě hodinky, dostanete pár vzorků k ochutnání a něco se o víně dozvíte. Nezúčastnil jsem se, jen mě zvali.
V těch dvou vinotékách, které jsem navštívil byl poměr cena/kvalita příznivější než v supermarketech, ale taky platilo pravidlo "Víno do deseti liber raději nebrat, pokud není už osvědčené".
Myslím si, že se vyplatí zajet si pro větší množství vína do Francie, než experimentovat tady.
Dotáhli jsme do konce (?) záležitost s Rimmerem. Informoval jsem šéfa Martina, co se stalo a ať navrhne, co s tím uděláme. Dva týdny se kolega Rimmer v práci neukázal a náš šéf od něj přijímal telefonické zprávy, ze kterých vyplývalo, že jsem viník situace. Po několika rozhovorech s Martinem jsem došel k závěru, že nejlepší bude odejít do jiného týmu, ale tenhle úmysl mi překazili HR lidi, kteří trvali na tom, že se nejdřív máme pokusit naše rozbité manželství slepit dohromady. Domluvili jsme se na schůzce, kde zasedneme Rimmer, já a Martin.
Rimmer přišel na pokec připravený; jeho výzbroj tvořil strojem popsaný papír formátu Áčtyři, ze kterého předčítal vybrané pasáže, usvědčující mě z rebelství, drzosti a nedostatku profesionality. Neváhal dokonce pár drobností přibarvit, abych vypadal jako ještě větší zloduch. Dozvěděl jsem se jeho pohled na věc – choval jsem se provokativně, urážel jsem milého kolegu s úmyslem vyvolat konflikt a navíc se chovám divně už několik měsíců.
Zkrátka a dobře, nikdo se mu nemůže divit, že po mně vystartoval. Snažil jsem se vrátit rozhovor do roviny argumentů a logiky, ale reakcí byly buďto další nesmysly nebo výňatky ze scénáře. Náš šéf je kliďas a je to typ chlápka, který má rád svůj klid, takže v podstatě kýval oběma stranám. Po hodině mi došla trpělivost a navrhl jsem, že seanci ukončíme neb nikam nevede. Další kolo by pak bylo za účasti nestranných rozhodčích z HR, pro vítěze finále pak jako hlavní cena moje propustka do jiného týmu. Na to Rimmer kontroval oznámením, že se na další kolo těší, protože už má nachystanou stížnost na mé chování.
Sice soudný člověk po prvních pár odstavcích Rimmerova scénáře pochopí, že má co do činění s duševně nezdravým člověkem, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme v Anglii a tady platí jiná pravidla. Jestliže má Rimmer pocit, že jsem mu ublížil tím, že jsem se před ním neohnul, je svým způsobem poškozený. Že se ke mně choval jako k psovi nebo ke svým dětem? No bóže, však mi taky nic nezlomil. Takže jsme si vlastně kvit. Mně to přijde ujeté, ale už jsem v téhle zemi zažil slušnou řádku obdobných hyperbol. Tohle všechno mi blesklo hlavou (díky, kafe!) a vzal jsem to za jiný konec.
“Co se mě týká, už jsem tady tím unavený. Jasně jsem vyjádřil, co se mě dotklo a jak si představuji nápravu. Jsem rád, že jsme to tady probrali, mám teď přesnější obraz toho, s kým pracuji. Z mého pohledu nemá cenu bazírovat na detailech, nepotřebuju ke svému štěstí mít ve všem pravdu. Takže bych dal přednost tomu, budovat společně tým a spolupracovat, namísto dalšího surfování na vlnách nikam nevedoucích diskuzí.” To byla moje závěrečná řeč.
Martinovi se zaleskla očička, náhle spatřil světlo na konci tunelu.
I Rimmerovi se znatelně ulevilo. Omluvil se mi, podali jsme si ruce a šli společně budovat tým. Tak tady máme klid, až do příští války.
Související články:
Nanny state - chůvastát Anglie
I turista si toho během krátkého pobytu všimne, natož člověk, který v Anglii žije delší dobu. Tahle země je superstarostlivá. Angličané pro to mají výraz Nanny state, hezky česky chůvastát. Nanny state je možná až příliš jemné označení, myslím si. Tady už nejde jen o něžnou péči starší dámy, ale o hru na Velkého bratra, který ví, co je pro jeho lid nejlepší a má dostatek moci si svou vůli vynutit.
Už nestačí jen nápisy, hesla a návody na každém kroku, aby se třeba náhodou někomu nestalo, že narazí hlavou do Buckinghamského paláce (takový nápis Mind the Palace, to by bylo něco) - prostě obkládání lidí vatou. Model pomoci se osvědčil; hlupáků, pardon voličů, tolik neumírá a díky tomu jsme svědky významného pokroku v ubírání svobody; občany zvolení zástupci už nás nejen obkládají vatou, ale také nás šlehají větvičkou z jalovce, pokud nejednáme podle jejich dobře míněných přikázání.
Restrikcí přibývá, stát si přisvojuje stále větší pravomoce nad svobodou v rozhodování a jednání lidí. Kdyby tomu tak bylo jen v případech, které se týkají činů trestných a ošklivých, nejspíš by mě to tolik nepálilo, ale stát (představujme si jej jako vyžranou prasnici úředníků, na jejíž růžovoučké cecíky jsou přisáté nejrůznější zájmové skupiny) je k naší smůle zbabělý a pokrytecký a místo trestání zloduchů se zaměřuje spíš na buzeraci slušných lidí.
Vezměme si tyhle dva případy:
Důchodkyně odsouzená k sedmi dnům vězení za to, že odmítla zaplatit navýšení council tax s odůvodněním, že se jedná o zlodějinu (souhlasím, služby se nelepší, ale ceny stoupají):
http://news.bbc.co.uk/1/hi/england/devon/4280040.stm
To byla ukázka buzerace slušného člověka, který poukazuje na zhovadilost a panské způsoby současného systému. Na druhé straně máme řadu případů znásilnění, kde byli pachatelé potrestání VÝSTRAHOU a zápisem do rejstříku sexuálních zločinců na dva roky! Pozor, nejde o je jeden nebo pět případů, ale o víc než sto!
http://www.dailymail.co.uk/news/article-1226530/100-rapists-let-caution-The-offences-come-court.html
Tak komu systém straní a kdo se pak slušnému člověku do očí vysměje?
Iniciativ a dobrých nápadů je tady spousta; vždycky se najde dobrá duše, která to s námi myslí opravdu dobře. Jeden z chytrých nápadů přišel po aféře se zneužíváním malých dětí pro focení a natáčení hnusu, což provozovala pracovnice jedné anglické školky. Nápad možná zamýšlený s úmyslem chránit děti i dospělé, ale podle mého názoru je to nápad neuvěřitelně blbý a jeho provádění bude zase citelně zasahovat do soukromí spousty lidí bez toho, aniž by se vlastně něčeho špatného dopustili. A bude se realizovat. Jde o to, že každý člověk, který přichází do styku s dětmi nebo se zranitelnými osobami, bude prověřen nějakou úděsnou agenturou, zda se nejedná o devianta. Tak třeba tenista, který dává hodiny nebo lidé, kteří chodí předčítat a dělat společnost starým lidem - to jsou exempláře společnosti potenciálně nebezpečných individuí, které je potřeba prověřit. Kdo prověří prověřovatele? Kdo bude mít přístup k databázi prověřených? Kdo zaručí, že data zůstanou pod pokličkou? Tipuji, že se můžeme těšit na nějaký skandál se zapomenutým laptopem pracovnice úřadu, když zrovna byla na nákupu u svého místního dealera.
Na jaře příštího roku by se měla rozjet naprosto nová buzerace, řekl bych, že posazená ještě o stupínek výš: kontroly domácností, kde žijí rodiče s dětmi, aby se prověřilo, jsou-li příbytky vybaveny základními prvky bezpečnosti pro děti. Mezi ně patří chrániče rohů nábytku, pojistky proti zapnutí sporáku a zařízení na regulaci teploty vody, aby se potomek neopařil. První na ráně budou rodiny sociálně slabší a rodiny, kde děti vychovává jen jeden z rodičů. Zní to jako z příběhu od Orwella, ale četl jsem to v oficiálním dokumentu pracovní skupiny, takže to beru vážně.
Mohl bych pokračovat dál ve výčtu toho, co všechno současná vládní i místní úředníci vymýšlí a realizují, aby lidem co nejvíce usnadnili proces myšlení, za přemrštěnou cenu ztráty možnosti rozhodování. Není ale mým cílem kydat hnůj na zdejší lid, chtěl jsem předestřít můj pohled na vývoj od hodného státu chůvy k autoritářskému zřízení. Myslím si, že Angličané jsou si stále vědomi ceny svobody a nenechají dojít věci až k nějakému totalitnímu nesmyslu. Koneckonců jsem se svobodně rozhodl v této zemi žít a stále u mě převažuje vědomí těch pozitivních skutečností, kterými mě Anglie a její obyvatelstvo obohacují.
Stejněvšak, příští rok to vyhrajou konzervy a pak už bude hej. Nebo ne?
Nehezký, nemilý Západní Londýn
Západní předměstí Londýna je docela hnusné, myslím si, a je to jeden z hlavních důvodů, proč tak vehementně vítám tuhle možnost odsud odejít. Když mluvím o Západním Londýně, mám na mysli předměstí na západní straně metropole.
V podstatě se Londýn dělí na Central London a Greater London. Nebo taky Inner London boroughs a Outer London boroughs. Boroughs jsou samosprávní oblasti Londýna – jeho městské části, za boroughs zasedají v Parlamtentu MP's neboli Members of Parliament. Na téhle mapce jde rozdělení dobře vidět:
http://www.statistics.gov.uk/geography/downloads/london_boro.pdf
Od našeho příchodu sem v roce 2007 až doposud bydlíme na západním předměstí, jmenovitě v London borough of Hillingdon. Při nejrůznějších příležitostech jsem navštívil poctivou řadu míst západního předměstí – abych to upřesnil, bavíme se o oblastech Hillingdon, Harrow, Brent, Ealing a Hounslow.
V Londýně obecně platí, že se prolínají tradiční upravená a klidná místa s těmi ne tak pěknými, špinavými až nebezpečnými, Kdyby někdo namaloval mapu tohoto uspořádání, byla by to pravděpodobně velmi pestrá slátanina. Vlastně se budu muset podívat, jestli už taková mapa neexistuje, byla by dost užitečná, člověk by věděl, kterým místům se spíše vyhnout. Nejsou to totiž jen jednotlivé čtvrti v londýnských boroughs, ale velké rozdíly se dají najít už v jednotlivých ulicích. Jdete po ulici, kde se na Vás obyvatelé usmívají z pohledných předzahrádek svých cihlových domků, na konci ulice zahnete vlevo a jste v ulici s coucil estates, hromádkami odpadků a u postav, které Vás na chodníku míjejí, si nejste jisti ničím.
V západních boroughs se najde spousta pěkných ulic, v případě několika městeček bych si možná mohl troufnout dokonce říct, že i čtvrtí, ale nechci se zase moc odvazovat. Pravda je, že když venku svítí slunce, ani ty council estates nepůsobí tak depresívním dojmem, ale zdejší obyvatelstvo může tenhle dobrý dojem rychle smazat. Dřív jsem nechápal, proč většina mých spoluobčanů jezdí všude autem. Dnes už si myslím, že tomu rozumím, sám už se hromadné dopravě víc vyhýbám a na ulici mě taky často nepotkáte. Je to kvůli chamradi, která obývá tyhle končiny a kvůli které si například místo, kde pracuji, vysloužilo velice výstižný název Toilet of Middlesex.
Londýn je město multikulturní, dokonce až tak, že patří v UK mezi regiony s nejnižším zastoupení White British obyvatelstva. Na předměstích je to obzvlášť patrné a západ je doménou přistěhovalců z Jižní Asie a z Afriky. Indie, Pakistán, Bangladéš, Nigérie, Somálsko. K tomu také početné komunity z Polska, Ruska a Rumunska. Multikulti jako víno. Takové množství přistěhovalců s sebou nese problémy, zvlášť když přicházejí ze zemí, kde je kultura velice odlišná od té tradiční zdejší a kde se některé životní situace řeší způsobem, který podle našich měřítek není zcela akceptovatelný.
Řada přistěhovalců se drží svých tradic a kultury velmi silně, zajeďte se podívat třeba do Southall v London borough of Ealing. V některých čtvrtích bělochy ani nepotkáte. V té přijatelnější variantě tady vzniká subkultura – přistěhovalci si osvojují prvky anglické kultury (podle mého názoru ne zrovna ty obdivuhodné, ale díky i za to) a k tomu se všelijak kulturně kříží mezi sebou. Při jízdách autobusem do práce mívám pocit, že se tady mezi sebou kříží hlavně lidé v přímé příbuzenské linii.
Za necelé tři roky, co jsme tady, se naše bezprostřední okolí výrazně změnilo k horšímu. Vyšší koncentrace chavs, gangstas and wiggas, více odpadků na ulicích a v zeleni, méně trpělivosti a slušnosti, více agresivity. A to ještě bydlíme v rozumnější části borough. Naštěstí tu nebudeme o moc déle.
Podle mě není těžké najít v Západním Londýně pěkné místo a příjemnou společnost. Snazší je ale najít pravý opak.
Přepojení telefonu a internetu
Jsme online a na telefonu, obojí nám poskytuje zdejší mamutí telekomunikační společnost British Telecom aka BT. Stěhování se zdá být nevyhnutelné a jelikož se nestěhujeme v Anglii poprvé, víme, že přepojení telefonní linky je třeba zařídit dopředu. Nejen to, měli bychom jít nakoupit zásoby čokolády, abychom klidnili pocuchané nervy po přestěhování v případě, že BT jejich jednoduchý úkol zpackají. Jako ve dvou přechozích případech.
Na svých stránkách BT praví, že přesun domova je stresující záležitost, ale s nimi se není třeba ničeho obávat. Po prvním přestěhování nám neoprávněně naúčtovali poplatek za zřízení linky, která už ale předtím v domě existovala. Stálo nás to doslova hodiny na telefonu (obvykle padesát pět minut čekání ve frontě, a pět minut skutečného vyřizování) než se podařilo přinutit BT tento poplatek stornovat. Po druhém přestěhování nám sice telefonní linku v pořádku převedli na novou adresu, ale místo, aby převedli i internetovou přípojku, tak nám službu internetu zrušili. Což není jen tak, protože na to, aby nám službu znovu aktivovali, potřebovali 14 pracovních dnů. A opět množství telefonátů do BT, převážně na jejich technickou podporu v Indii; to znamená zvýšenou trpělivost a obezřetnost. V tomto případě už jsem u BT požadoval kompenzaci, jinak s jejich službami skončím. Dali nám měsíc internetu zdarma a tím zaplatili zkonzumovaná kila čokolády.
Tak tady máme další výzvu pro BT a uvidíme, jak se s tím poperou. Ten začátek je skutečně snadný - zavolal jsem na BT linku, řekl z kterého postcode na který postcode a ve který den se stěhujeme. V tomto případě budeme muset uhradit poplatek £122.50 za zapojení linky, protože v domě sice BT linka fyzicky je, ale je přihlášená u jiného poskytovatele, takže tam bude muset dorazit BT technik připojit nás na lokální ústředně BT a provést test. Domluvili jsme rovnou schůzku, kdy technik dorazí, a v ten den by pak mělo všechno fungovat na nové adrese. Bez stresu.
Ta anglická zdvořilost
V práci jsem byl naposledy předevčírem a měl jsem tam dost ostrý konflikt s jedním kolegou, Angličanem. Člověk ten vystupováním nápadně připomíná postavu jménem Arnold J. Rimmer ze seriálu Red Dwarf aka Červený Trpajzlík. Pár let pracoval v britské armádě a jestli se tam po něm nadřízení příliš vozili, nevím, rozhodně má snahu do naší práce vnášet disciplínu, řád a povinnou úctu k autoritám. Občas zastupuje mého šéfa a bývá to pěkný opruz; vychutnává si pocit fiktivní moci a samolibost mu takřka trčí z vysokých jezdeckých holínek. Jenom bičík tomu chybí.
Nepracuji v továrně a v práci si u svého šéfa vážím důvěry, kterou nám projevuje třeba tím, že nám nechává velkou míru svobody a nebazíruje na nepodstatných detailech. U Rimmera to tak není, ten si libuje v nalajnovaných tabulkách, při psaní emailů vášnivě používá tučný font a červené písmo a rád chodí dávat zbytečné rozumy, vyžadovat informace v nevhodnou dobu a tudíž štve mírumilovný pracující lid. Byl jsem v ČR rok na vojně, takže tenhle napoleonský typ jsem si tam užil a vypěstoval si vůči němu mírnou averzi.
Jsem sice povahou tak trošku vzpurný, ale protože se Rimmer projevuje jako pako bez faktické možnosti škodit, spíš jsem jeho projevy ignoroval, anebo ho mírně poškádlil nevinnou poznámkou. Před pár týdny zase zastupoval našeho nepřítomného šéfa a byl k nesnesní. Obvyklá dávka rimroviny plus několik radostí navrch, když tak například přeposlal mail od šéfa, který doprovodil osobní návštěvou u každého z nás, aby si ústně ověřil, jestli jsme email četli. Došla mi trpělivost a s předtuchou nepříjemného rozhovoru s gumou jsem se za ním vydal, abychom si promluvili. To se i stalo, já mu vylíčil mé pocity z jeho stylu velení a Rimmer to na 99% nepochopil, vytáhl z toho jen pár nepodstatných informací a ty točil dokola. Přesto jsem na konci rozhovoru měl dojem, že aspoň rozumí tomu, že nejsem zcela uchvácený z jeho autoritativních metod a když budeme mít štěstí, tak se nad tím ještě zamyslí. Rozešli jsme se v docela přátelském duchu a já měl pocit, že se pročistil vzduch. Na rozloučenou jsme si vyměnili zdvořilosti, jak že ten rozhovor byl prospěšný a Rimmer se téměř se slzou v oku svěřil, že jsem první, kdo takhle za ním přišel a na rovinu vyjádřil své pocity.
Nevím proč, ale zlom nastal zcela opačný. Od druhého dne se se mnou Rimmer přestal bavit a v podstatě mi jen dával rozkazy a přijímal hlášení. Náš vztah se významně zhoršil, ale protože jsem v těch dnech dostal nabídku na jinou práci, rozhodl jsem se do toho nešít a prostě to odmlčet do konce.
Jak se předevčírem ukázalo, nebylo mi takové štěstí dopřáno. Pod naprosto banální záminkou se do mě Rimmer obul a div, že nedošlo na rozmluvu pěstí.
V místnosti nám hraje rádio. Jedna z těch stanic, kde se točí dokola celý den stejné písničky a tu a tam je přeruší reklamní blok. Hudbu mám hodně rád, ačkoliv ne zrovna takovou, kterou pouští na téhle stanici - populární hudba posledních třiceti let (navíc s podivnou zálibou v hitech nedávno zhrobnělého M.J.). Poté, co mi potřetí během pěti hodin sdělil Bryan Adams, že dělá všecičko jenom pro mě, jsem se rozhodl uchovat zbytky zdravého rozumu a přeladit na jinou stanici. Nepřálo mi štěstí a nepovedlo se mi na analogovém přístroji vyladit nic rozumného. Tak jsem udělal navýsost nerozumný čin, rádio jsem vypnul. Bylo ticho. Nádherná absence zvuku, kdy lidská mysl odpočívá. Vydrželo to asi dvě minuty, pak se ozval děsný řev. Byl to Rimmer, volal mé jméno a dožadoval se vysvětlení, co jsem provedl rádiu. Když se dozvěděl, že jsem ho vypnul, utíkal ho zapnout. A já, blbec, se zvednul ze židle a šel za ním, abych vyjádřil svůj názor. Rimmer byl silně rozčílený a usilovně cosi mačkal na zesilovači.
"Proč to nehraje, co jsi s tím udělal?!" obořil se na mě.
Ukázal jsem na panel rádia nad zesilovačem.
"Říkal jsem ti, že jsem vypnul rádio. Tady, to je rádio" snažil jsem se být užitečný.
"O co vlastně jde, proč se rozčiluješ, vždyť o nic nejde?" starostlivě jsem se vyptával.
"Jde o to, že ses mě nezeptal. Měl ses mě zeptat," dozvěděl jsem se důvod jeho rozladění.
Nechal jsem to bez povšimnutí a vyjádřil můj názor, že bych byl nerad, kdyby tam pustil tu jednu konkrétní stanici. Pak jsem odešel.
Po chvilce přeskakovaného šumu a chrčení se z reprobeden ozvala písnička od Boba Marleyho. Proč ne. Bohužel v půlce utnula a místo toho se ozvaly televizní zprávy. To, co jsme slyšeli už tolikrát: válka v Iráku, povodně v UK. I vydal jsem se na další důležitou životní pouť, na jejímž konci byl stůl, u kterého seděl nevyladěný Rimmer. Požádal jsem ho, jestli by tam mohl pustit zpátky hudbu, že mě televizní zprávy příliš vyrušují od práce. Zní to jako schválnost, ale já je vážně nechtěl poslouchat. Rimmer to pojal jako schválnost a nejen to. Pro něj to bylo vyvrcholením celé mé partyzánské války proti jeho autoritě. Pronesl něco ve smyslu, že už je toho příliš a zavelel mi, ať ho následuju do zasedací místnosti, kde si budeme povídat. Představa malé místnosti, kde si povídám s gumou Rimmrova formátu, ve mně vzbudila pochybnosti o čistotě jeho úmyslů, takže jsem na nabídku nepřistoupil a dal jsem protinávrh, že zůstaneme tam, kde jsme byli, to znamená v místnosti s ostatními kolegy (šlo asi o čtyři lidi, všechno pánové, kteří se navzájem i s Rimmrem znají řadu let). Rimmer se do mě pustil, byl na hranici příčetnosti, tu a tam i poodešel kousek za, soudě podle obžalob, které vynášel. Jedna z prvních zahrnovala můj údajný únos jeho ručníku ze sprch (oba jezdíme do práce na kole), a už tehdy mi svitlo, že tento rozhovor nebude bez problémů. Mluvil jsem klidným hlasem a odvracel jeho obvinění ze spiknutí proti němu. Nebylo to příjemné, nějakou dobu stál jen dvacet třicet centimetrů ode mě, skoro křičel a jeho dech jsem měl možnost cítit velmi intenzívně. Udržel se ale, šikulka, a na fyzické násilí nedošlo. Pořádně se na mě rozkřičel, až když poodstoupil. K mému ohromnému podivení se přítomní pánové upnuli ke svým počítačům a jejich záda nasadila zcela výmluvný výraz.
Po nějaké chvíli jsem Rimmerovi oznámil, že audience je u konce neb nikam nevede a já se jdu věnovat důležité práci, ale že si tenhle rozhovor ještě zopakujeme, za přítomnosti našich autorit. To nás taky pravděpodobně tento týden potká a jsem náramně zvědavý, kam se dostaneme.
Ačkoli agresívně vystupoval Rimmer, nebude hračka autority přesvědčit , přece jen přicházím z jiné kultury a může se stát, že nedokážu svůj názor prodat správným způsobem. Na podporu kolegů, kteří byli hádce přítomni, se můžu spolehnout asi tak jako na čestné slovo Jiřího Paroubka.
Jsem toho názoru, že tohle byl učebnicový příklad prolomení dlouho budované zdi maskované sítí ze zdvořilosti, přitom za hradbami se ukrývaly legie dlouho potlačovaných emocí. K tomu připočtěte zábrany řesit problémy ve chvíli, kdy nastanou, z očí do očí. Typické pro vychovaného angličana, ale u některých jedinců nejsou hradby dost silné a stačí jeden malý český partyzán, aby to prasklo. V českých podmínkách by k tak vyhrocené situaci dost možná nedošlo, protože by k otevřené výměně názorů došlo mnohem dřív, s menším výbojem.
Satisfactory reference check
24 November 2009
Dear Mr Novak & Mrs Novakova
RE: Buckingham Palace, London, SW1A 1AA
We write to confirm we have received satisfactory references on you with regard to your proposed tenancy of the above property, subject to contract. The term is for 12 months at a rent of £950 per calendar month, subject to contract. Contracts will be drawn up for your occupation on the 9th December 2009.
Please be advised, that on or before the commencement of the tenancy, you will be required to pay the first months rent in advance in the sum of £950 together with a six week deposit of £1515 totalling £2265.
The above amount should be paid in cleared funds, i.e. bankers draft made payable to Estate Agents, or transferring direct into our account quoting the first line of the property address as the reference, we will not accept cash under any circumstances. These monies must be paid into our account five working days before the commencement of the tenancy,
Bank Details:
xxxxxx
If not already received, you should bring with you photographic identification, i.e. your passport or driving licence, together with proof of residency at your current addresses, i.e. utility bill, mobile phone bill or driving licence. Please note we will be unable to release the keys to you unless we have these documents.
Please telephone to arrange a mutually convenient appointment to sign the Agreement.
Yours sincerely
Estate Agents
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-pronajem-bytudomu.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-pronajem-bytudomu_13.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/bydleni-v-londyne-tenancy-agreement.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/pronajem-dodavky-predani-domu-pronajem.html
Roztáčíme kola stěhovací mašinerie
Před týdnem jsme dali notice neboli výpověď majiteli této schránky na lidi. Podle smlouvy tady máme two months notice, ale dohodli jsme se s landlordem na dřívějším odchodu, když najde jiné šťastlivce. Náš současný landlord je dobrý chlapík, spravují tenhle domek spolu s jeho otcem, kterému s ženou říkáme Knihovník (narážka na postavu z příběhů Zeměplochy). V našich předchozích bydlištích v Anglii jsme na landlordy neměli velké štěstí, takže tyhle dva zručné, dobrácké hromotluky budeme opouštět neradi. Dokonce nám zalévali kytky na zahradě a jednou vytáhli prádlo s pračky, když jsme odjeli na delší dovolenou.
Jak jsem psal, včera jsme byli na prohlídce domu v Essexu; toho s bystrými sousedy. Žena napsala ještě večer email realitce, která zastupuje majitele, že bychom do toho rádi šli, jestli tedy můžou kontaktovat pány domu a zjistit, zda jsme jim padli do oka. Padli, jak jinak - takže už jsme zase v tom. Realitka si od nás bere £225 administration fee, což zahrnuje holding deposit (nebudou nemovitost dál nabízet na trhu) a reference check. K těm referencím jsme dostali čtyřstránkový dotazník, žena i já, kde chtějí znát standardní údaje o nás, zaměstnavatelích, předchozích bydlištích a tak dál. Je dobře, že akceptovali platbu poplatku převodem na účet, abychom nemuseli zase absolvovat cestu v hustém provozu na londýnském vnějším okruhu M25. V posledním roce se tu rozšířila tzv. Faster Payments Service, služba která urychluje platby mezi účty, i když jsou to účty v různých bankách. Platba je na účtu příjemce do dvou hodin po odeslání. Dřív to byly až tři pracovní dny. Banky ale musí být součástí schématu FSP.
Takže se teď bude ověřovat a my budeme čekat, zda všechno dopadne a na konci téhle anabáze budou klíče k domu.
Stěhování číslo tři na obzoru!
Je to tady, po téměř roce a půl stráveném v jednom domku suneme cirkus do vedlejšího města. Do Anglie jsme přišli se ženou a dcerkou na jaře léta Páně 2007 a tehdy jsme se stěhovali do malého semi-detached house, kterému se tady říká (poněkud eufemisticky) "starter home". Byl to neuvěřitelně malý krcálek, one bedroom house za měsíční nájem £725. Žádná předsíň, vchod přímo do obývacího pokoje. Když nám pracovník Royal Mail (toho času ne ve stávce) prostrčil poštu standardizovanou štěrbinou ve dveřích, spadla skoro doprostřed obýváku. Dole ještě trpasličí kuchyň a pak schody nahoru a tam koupelna a ložnice rozměrů krabičky od sirek. Prostě startovní domov a pro nás seznámení s realitou anglického předměstí.
Po šesti měsících ponorky, vlastně hned první den, kdy to smlouva umožnila, jsme z domečku pro panenky odešli.
Žena objevila volný byt ve vedlejším městě, které se rozkládá sice jen přes kopec, ale je o třídu čistší a neporovnatelně bezpečnější. Velký byt na hlavní třídě, třista metrů od stanice metra, pro mě kousek do práce. Nájem vyšší, £850, ale laminátové podlahy místo standardních koberců a sprcha, která cákala jako slon, to kompenzovaly. Vypadalo to na idylu a zpočátku jsme skutečně cítili nový život proudit našimi scvrklými žilami. V bytě jsme vydrželi déle než v předchozí noře - devět měsíců. Nedokázali jsme ocenit individua na hlavní třídě, smrad z autobusů pod okny ani vybrané chování anglické mládeže, navštěvující od středy do soboty tančírnu (hahaha), příhodně umístěnou o dva vchody vedle našeho. Ani indická restaurace, která byla ve vedlejším vchodě, a její odsávání jsme si mohli užívat z první nosní dírky, nás nevydržela bavit déle než dvě večeře.
Ke všemu se ukázalo, že je žena stvoření líné; nechtěla nosit těžké nákupy, dceru a kočárek do druhého patra, vymlouvajíc se na pokročilé těhotenství. I zasedla k psacímu stroji s připojením na Internet a našla nám domek na okraji této obce. Two bedroom terraced house (aka řadovka) s vlastní zahrádkou (kamínkovou, žádná tráva - takže snadná údržba). Za plotem areál univerzity, tedy vize mladých studentíků v bleděmodrých svetřících a akademických krásek s MacBookem pod paží. Klidná ulice se spořádanými sousedy. Zase o něco vyšší nájem (£995) a vydrželi jsme zas o něco delší dobu. Odcházíme po šestnácti měsících. Táhne nás příroda, hranaté kamínky na zahradě řežou do chodidel, ulice už není dost klidná, studenti nosí na hlavách kapuce a dítko vozíme do nedaleké školky autem, abychom přispěli ke zdejšímu vzdušnému znečištění. Jo, a taky se nám pěkně zošklivilo zdejší přemnozekulturní společenství. Shrnu to takhle: kdybych chtěl poznat indickou nebo africkou kulturu, nestěhuju se do Anglie.
Příští zastávka pravděpodobně Essex, za domem les a k moři kousek. Včera jsme se byli podívat na jednu nemovitost, kterou bychom si rádi pronajali, bohužel jen zvenku, majitelé nebyli k zastižení. Dneska jsme si výlet zopakovali, s majiteli dům si prohlédli a k našemu překvapení jsme se dozvěděli, že sousedé dávají bedlivý pozor, co se na ulici děje. Informace o našem autě, poznávací značce, počtu pasažérů a jejich stručné charakteristice měli majitelé včera k dispozici hned po svém návratu domů. Tak tomu říkám Neighbourhood watch!
Chování Angličanů
Pro život v cizí zemi je určitě dobré vědět aspoň něco málo o domorodcích, aby se člověk vyhnul zbytečným nedorozuměním, trapasům a vůbec rychleji zapadl do společnosti.
Spojené království Velké Británie a Severního Irska se skládá ze čtyř zemí: Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko. Je hodně důležité mít na paměti, že je rozdíl mezi tím, když někoho nazvete Britem nebo Angličanem. Britem (British) je každý obyvatel Velké Británie (a Severního Irska), zatímco Angličan (English) je pouze člověk, který pochází z Anglie. Lidi jsou zde na to dost citliví, v minulosti dost bojovali za to, aby si udrželi jakous takous nezávislost a hodně nelibě nesou, když se označují nepřesně. Skot nemá ani trochu rád, bývá-li nazýván Angličanem, a jsou dokonce místa, kde i Angličané raději nedeklarují nahlas, odkud pocházejí, aby nedostali na budku. Takže tady máme Angličany - English, Velšany - Welsh, Skoty - Scots a Iry - Irish.
Připravte se na zdejší pestrobarevný koláč národností, jazyků, vůní, barev a tvarů.
Velká Británie nemá uzákoněný oficiální jazyk, ale angličtina je převažující a jako taková de facto považována za oficiální. Angličtinu používá jako první jazyk 95% populace, ale najdeme tady i další živé jazyky, jako jsou velština (Welsh), skotština (Ulter Scots), irština (Irish) nebo třeba Cornish (to už ani překládat nebudu - tím jazykem se mluví v oblasti Cornwall). Nezanedbatelná je i nám dobře známá polština, při počtu více než 600.000 Poláku, kteří zde oficiálně bydlí. Dnes žije ve Spojeném království zhruba 61 miliónů lidí, z toho 51 milión v Anglii, zbylých 10M je roztroušeno po ostatních částech země. Kdyby Vás zajímala další čisla a prognózy, doporučuji tenhle dokument:
http://www.statistics.gov.uk/downloads/theme_compendia/fom2005/01_FOPM_Population.pdf
Dost ale čísel, zpátky k lidem. Článek se jmenuje Angličané a chci se v něm zabývat skutečně Angličany, tedy tradičními obyvateli Anglie (ne přistěhovalci, ani potomky přistěhovalců). Způsob chování Angličanů mi přijde natolik odlišný a pozoruhodný, že jsem si k tématu něco přečetl a sledoval ty tvory v akci se zájmem přímo vědeckým. Takže Angličané...
O chování Angličanů se říká leccos. Že jsou odtažití, chladní, povrchní, arogantní, ale taky jsou pověstní svou zdvořilostí a svérázným smyslem pro humor. I na mě tak na první i druhý pohled působili, ale po čase jsem pochopil některá pravidla, kterými se jejich chování řídí a hodně mi to pomohlo v tom, zorientovat se v různých situacích a komunikovat způsobem, který je pro ně akceptovatelný; tudíž se hned nestáhnou do své zóny. Ale dost omáčky a rovnou k pravidlům svérázného anglického chování!
Pravidlo první - nevměšovat se do soukromí
Angličané si hledí svého, alespoň navenek. Dobře patrné je to například při cestách vlakem nebo jinou hromadnou dopravou. Při čekání na spoj se tváří, jako by byli na zastávce sami a ve stejném duchu pokračují i ve voze. Nedívají se po spolucestujících, zdánlivě nevnímají, co se děje okolo nich; v (pro ně) ideálním případě jsou ukryti za hradbou tiskoviny. Považuji Angličany za mistry v umění ignorace; praktikují je při mnoha různých příležitostech. Z jejich pohledu tak nenarušují soukromí ostatních a totéž očekávají i od ostatních.
Soukromí je pro Angličany zásadní, úzkostlivě si je hlídají a respektují soukromí ostatních. Jsou celkem přátelští a nezapomenou se Vás zeptat, jak se máte Vy a Vaše rodina, popovídáte si o počasí a o plánech na víkend, ale tam někde to končí. Proto také působí neosobním dojmem, jakmile se ale s někým lépe poznáte (tak po roce intenzívního setkávání), zjistíte, že umí být opravdu vřelí a otevření.
Pravidlo druhé - nebrat věci a sebe vážně
Výjimkou z předstírání, že kráčí liduprázdným davem, může být, když dojde k nějaké typické patálii, třeba že má vlak zpoždění. To spouští oblíbenou zábavu Angličanů - reptání. Nic velkého, prostě se tu a tam ozve hláška, často podaná žertovně, jak typicky mizerné tyhle služby jsou, co jiného se dalo čekat, ale že to nakonec všichni přežijeme. V takových situacích dočasně Angličané spustí hradby svého soukromí a světě div se, jsou schopni si vyměnit i pár žertovných reptavých frází nebo zamrkání. Dočasnost končí příjezdem spoje. Zásadní důležitost při takovém reptání má právě žert. Angličané jsou mistři ve zlehčovaní, nadsázce a podávání kdečeho s vtipem. Být vážný není pro ně samo o sobě špatné, ale brát vše vážně nebo nedejbože být pompézní, to je důvod k pohrdání. Proto v míře rozhodně větší než malé používají vtip a ironii, aby tak potvrdili, že oni vážní nejsou, a hlavně - neberou vážně sebe. Zažil jsem pár situací, kdy mi skutečně do smíchu nebylo, ale zúčastnění domorodci zlehčovali situaci typicky anglickým suchým humorem. Popravdě mi to náladu zvedlo.
Pravidlo třetí - zdvořilost
Anglická zdvořilost je proslulá a je to zřejmě jedna z mála "vlastností", které cizinci na Angličanech obdivují nebo přinejmenším hodnotí kladně. Vrazíte do Angličana v metru nebo v obchodě a on se Vám omluví. Sorry, Excuse me, Thank you a Please budou pravděpodobně nejčastější anglická slova, která uslyšíte. Zejména ´sorry´ je univerzalní výraz, se kterým se dá zvládnout slušná část společenských situací. Při nákupu v obchodě (ani ne tak v supermarketu, spíš v místním krámku) proběhne při pouhém nákupu cigaret, časopisu a sendviče taková výměna Thank yous a Pleases, že si budete připadat jako generátor zdvořilostních frází. Přitom právě anglická zdvořilost je podle mě jeden z nejvíce pokryteckých nástrojů komunikace, který se tady používá. Myslím si totiž, že neslouží k tomu, aby opravdu ocenila nějakou laskavost, kterou druhá strana poskytuje, spíš má smazat jakékoli rozdíly, které mezi stranami můžou existovat, a také aby se druhá strana náhodou necítila dotčená (odkaz na první pravidlo - nezasahovat do soukromí). Nechci tím říct, že je to špatné a sám už automaticky generuji zdvořilosti na potkání, Sorry ze mě vyjede téměř pokaždé, když do mě někdo strčí. Zvykl jsem si, ale Angličané to mají jako reflex.
Pravidla rozhovorů
Běžný rozhovor s Angličanem nebývá žádná pozoruhodná výměna názorů a má samozřejmě své zákonitosti, kterých by se člověk měl držet, pokud nechce Angličana uvést do rozpaků. A tam ho lze dostat neuvěřitelně snadno. Téma počasí je tady vskutku oblíbené, přesně tak, jak je všeobecně známo. Počasí je tady celkem krotké, takže je to spíš s podivem, kolik pozornosti se mu věnuje, ale to je, myslím, jen první dojem. Hovory o počasí neslouží k tomu, aby si zúčastněné strany objasnily svůj pohled na aktuální meteorologickou situaci, ale spíš aby se navázal a udržel rozhovor v případě, že drhne. I pro ukončení rozhovoru je určitě vhodná poznámka o počasí, například: "Tak já už pomalu půjdu než nás tady chytne zase nějaká sprška". Všimněte si, že věta obsahuje nejen informaci, že setkání je u konce, ale také obsahuje trošku reptavého tónu, na který Angličan spolehlivě slyší. Je to jako byste ho na rozloučenou pohladili.
Když jsem se tady dotkl tělesného kontaktu - Angličané nejsou právě posedlí podáváním rukou, objímáním nebo líbáním se při setkání a loučení. Podání ruky někomu, koho jsem delší dobu neviděl, by asi nezpůsobilo větší rozpaky, ale taky by klidně mohlo. O těch dalších projevech ani nemluvě. Je to ošemetné a sami Angličané to mezi sebou podle mě nemají vyřešené.
Ona celá komunikace Angličanů s někým, kdo není v okruhu jejich opravdu nejbližších přátel (a těch nebývá mnoho), je poznamenaná nejistotou v projevu. Počínaje pozdravem a oslovením až po rozloučení. Je to neustálé balancování na hraně toho, co je zasahování do soukromí a co ne. Proto ale také mají hromadu pravidel, která jim umožňují se s ostatními lidmi jakž takž bavit. Pro ně pravidla přirozená, pro nás něco, co je nutné studovat, pokud nechceme být uplně mimo.
Bavit se tedy bez obav můžete o počasí, tam žádné riziko nehrozí. U ostatních témat se pouštíte na tenký led zasahování do soukromí a také možnosti prozrazení sociálního statusu, což je neméně citlivé (a v podstatě to spadá do otázky soukromí). Nevhodné až zapovězené jsou otázky na peníze, konkrétní práci, bydliště a vůbec další ukazatele postavení ve společnosti. V souvislosti s budováním pocitu beztřídní společnosti jsou zde lidé na své postavení velice citliví, jak jinak. Nechci dále vypočítávat, co si myslím, že do rozhovoru patří a co ne, jako základní vždycky beru pravidlo nevměšovat se do soukromí; na porušení tohoto pravidla Angličané spolehlivě reagují stažením se.
Při rozhovoru platí stoprocentně pravidlo nebrat věci a sebe příliš vážně, nevychloubat se a nesnažit se za každou cenu vyjádřit svůj názor. To platí i u počasí, kupodivu. Funguje to spolehlivě, napřiklad když Angličan řekne, že už zase prší, ten den potřetí, není správná reakce říct, že Vám to nevadí, protože máte déšť rádi. To by bylo nezdvořilé - on to taky nemyslí jako vyjádření jeho názoru, ale spíš jako snahu o udržení rozhovoru. Přijatelná odpověď je souhlasná nebo aspoň neutrální. Nejde o výměnu názorů, jen překonáte trhlinu v rozhovoru a jede se dál. Zní to přitažené za vlasy, ale zažil jsem řadu chvil překvapeného ticha z druhé strany, když jsem v takové situaci reagoval nesouhlasně, byť v dobrém úmyslu, že si přece vyměňujeme názory. To neznamená, že má člověk souhlasit se vším, co mu někdo říká, ale pokud nejde o vážný hovor a druhá strana zareptá, jde bezpochyby o neobratnou snahu překonat díru v rozhovoru a také tak začíná výše zmíněná hra na reptání, kdy je nezdvořilé oponovat, naopak čeká se, že se s chutí přidáte.
Pár poznámek na závěr
Řekl bych, že Angličany v jejich chování navenek charakterizuje umírněnost. V rozhovoru i v chování jsou mírní, nedávají příliš najevo emoce, verbálně ani tělem, vyhýbají se používání silně emočně zabarvených slov a superlativů. To platí hlavně u mužů, ženy dávají emoce najevo slovy i tónem hlasu nesrovnatelně víc. Při komunikaci s cizinci to může opět působit nedorozumění; když třeba Angličan prohlásí, že něco (hudební skupina, jídlo, cokoliv...) je ´not bad´ a přitom tím myslí, že je to výborné. Tohle dělají velmi často a pro cizince není snadné dekódovat, co přesně si dotyčný domorodec o dané věci myslí. Angličan nemá problémy s dekódováním takových prohlášení, má to v krvi.
Dlužno říct, že Angličané se chovají velmi rezervovaně a klidně, pokud jsou střízliví. Ve stavu opilosti jsou pravým opakem - hluční, bodří až agresívní. Připadá mi zvláštní, že ač u většiny aktivit upřednostňují střídmost (možná by se dalo říct průměrnost), ve svém chování jdou z extrému do extrému, a ne střední cestou. Za extra článek by stál rozbor chování anglických dětí a mládeže, ale do toho se pouštět nebudu.
Považuji za zajímavé, jak obrovský význam všechna zdejší pravidla mají, a to nejen pravidla chování. Nevím, kde to má původ, ale Anglie je země svázaná neskutečným množstvím pravidel všeho druhu a lidé je spokojeně dodržují. Myslím si, že jsou za ně rádi, neboť v každé pravidlem regulované situaci vědí, jak se mají zachovat. O to slabší je to, když dojde na nutnost improvizovat. To se neobejde bez chaosu a reptání. Jakkoli si vážím Angličanů pro jejich umírněnou civilizovanost, v tomhle jsou Češi napřed.
Podle toho, co jsem napsal, si můžete myslet, že Angličany považuji za tvory podivné a narušené. Není to tak, jsou v jádru dobří, hojně přispívají na charitu, mají smysl pro fair play a jsou neskutečně vřelí ke svým domácím mazlíčkům - neporovnatelně víc než k příslušníkům vlastního plemene.
N.B.: Při psaní tohoto článku jsem se nechal hodně inspirovat knížkou Watching the English od anglické autorky Kate Fox. Myslím si, že tahle kniha je vnímavým a zábavně podaným pohledem na vzorce chování Angličanu; doporučuji k přečtení.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)