Zpátky (ani krok)

Strávil jsem uplynulých 14 dní v České republice - Československu. Zažívací potíže z toho nemám.

Kolegové v práci se mě ptají, jak jsem se měl a v žertu říkají: "Tak jsi rád, že jsi zpátky." Cítím se trochu v rozpacích, když odpovídám: "Ano, jsem moc rád, nechce se mi zpátky, vůbec."

Není jednoduché popsat v několika větách pocity, které mě k takovému vyjádření vedou; navíc tak, aby je Angličan dokázal pochopit.

Možná kdybych jim místo toho přiblížil některé okamžiky, které jsem tam za tu krátkou návštěvu zažil. Například:


V pražské ZOO
Holčička, asi osmiletá: "Mami, a proč při povodních ty slony zachraňovali?"
Matka, evidentně udivená: "Přece proto, že jsou ty sloni hrozně drahý!"


V restauraci v Černošicích
Nápojový lístek: voda z vodovodu - 3 dcl - 12 Kč


Rozhovor s bývalými kolegy
Kolega 1: "Máme moc práce, tak nám šéf navrhl, že můžeme nabrat ještě jednoho člověka. Řekli jsme mu, ať nám radší přidá, že uděláme víc práce."
Kolega 2: "Nakonec nám toho člověka dali, tak jsme si aspoň vynutili, že vezmou někoho, kdo nemá dostatečnou kvalifikaci, aby nemohl pracovat pohotovosti, protože bychom se s ním jinak museli dělit o příplatky."


Zážitek slovenské kamarádky z čekárny jedné pražské polikliniky
Paní v čekárně k jiné paní: "Jako to nevadí, že ta doktorka je Slovena, ale když pracuje v Čechách, tak by měla mluvit česky, kdo jí má rozumět."


Mám dojem, že se Češi k sobě chovají zle, nepřejí si pěkného. Oproti tomu tady v Anglii mi připadá, že spolu lidi mnohem víc spolupracují; jakoby chápali, že když potáhnou za jeden provaz, budou z toho těžit všichni.

Řekl bych, při svém omezeném rozhledu a zkušenosti, že tohle se pěstuje už od útlých dětských let. Zatímco v rodné zemi se děti od rodičů učí, že co neurvou na úkor druhých, to mít nebudou, v Anglii malým dětem říkají, aby se podělili o to, co mají, ve školkách je učí prezentovat se a pracovat v rámci kolektivu.

Nám, Čechům (a o Slovácích si myslím totéž) chybí pocit identity, sounáležitosti, vědomí kvality sebe samých i těch okolo, umění ocenit dobrý výkon a vážit si drobností. Je to ještě pořád břemeno komunismu?

Naše starší dcera se naučila vyslovovat drnčivé české R. Teď bojuje s tím anglickým jemným r, které předtím dokonale ovládala.