úterý 30. listopadu 2010

CCTV s pohodlím domova

Představte si, že jdete do nákupního centra, zabrousíte do oddělení se spodním prádlem, procházíte se mezi stojany s kalhotkami, nočními košilkami a podprsenkami. Omakem zkoušíte materiál, přitisknete si látku k obličeji, abyste ucítili tu jemnou hebkost. Teď, jsou dvě možnosti. Buď jste muž nebo žena. V prvním případě možná vybíráte dárek pšítelkyni nebo třeba jenom myslíte na maminku. Co se týká žen, nechce se mi věřit, že by vybíraly dárek svému milému právě v tomhle oddělení. Napadlo by Vás, že se na Vás v takové chvíli zaměřuje CCTV kamera? Nejspíš ano. Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo se na obrázky z té kamery dívá a proč to dělá? Divil bych se, kdyby ne. Dneska už to nejsou jen zaměstnanci bezpečnostního oddělení daného obchodního centra nebo obchodu. Síla přechází do rukou lidu a i my, veřejnost, máme možnost sledovat real-time záběry ze CCTV kamer v některých obchodech a stisknutím tlačítka upozornit na zlodějinu, kterou zpozorujeme. Není to fantastické? Na téhle stránce se můžete zaregistrovat a začít sledovat. Dostanete k dispozici živé záběry z kamer v obchodech a když uvidíte straku zlodějku, kliknete na červené tlačítko a obchodníkovi přijde zpráva, že mu někdo krade. Není to vláda, ne, je to někdo z vážených zákazníků. Vaše snaha nezůstane bez odměny. Za pouhé sledování dostanete nějaké drobné a pro ty, kdo si u pozorování videozáznámu nebudou jen nad klávesnicí honit péro, ale opravdu upozorní na zloděje v obchodě, jsou nachystané VELKÉ PENÍZE. Různých živých kamer je na webu spousta, to se ví, ale zatím jsem neslyšel, že by se voyerům platilo. Fakt by mě zajímalo, jak jsou tady pořešena práva na soukromí nakupujících, ale ti asi žádná nemají, kromě práva utrácet peníze. Tak jdem na to, blíží se Vánoce, spodní prádlo se bude prodávat ve velkém...

neděle 21. listopadu 2010

Psí hovna





Slyšel jsem v rádiu rozhovor s chlapíkem, který má detektivní agenturu a jako vedlejší aktivitu přibral sledování pejskařů, kteří neuklízejí hovna po svých čtyřnohých přátelích. Článek o tom je na Daily Mail:


http://www.dailymail.co.uk/news/article-1328085/Man-sets-secret-cameras-catch-dog-owners-dont-clean-poop.html


V podstatě instaluje kamery na veřejných místech, kam pejskaři chodí venčit, a zaměstnává pár lidí, kteří pořizují fotky těch smradlavých zločinů a dál sledují pejskaře, aby zjistili jejich identitu. Získané materiály posílá úřadům.

Daily Mail to podává trochu jinak než jak jsem tomu rozuměl z rozhovoru v rádiu, kde ten muž říkal, že neví, jak městský úřad s pořízenými důkazy naloží. V každém případě je to pozoruhodná iniciativa soukromé osoby (nejsou v tom žádné veřejné finance) a držím mu palce. My, co máme děti, nemáme rádi ten pocit nejistoty, zda je to opravdu čokoláda, co má naše drobotina rozmazané kolem pusy při pikniku s přáteli v parku. A nevěřím tomu, že si někdo libuje v tom protivném smradu, který se line autem, poté, co všichni nastoupí a teplý vzduch topení se prožene kolem podrážek olepených hnědým sajrajtem.

Nehážu pejskaře do jednoho pytle; za sebe říkám, že jsem velmi spokojený s tím, jak málo psích hoven natrefím, ale buď je to tím, že bydlím v okolí Londýna, kde psů není zas tolik, nebo jsem měl prostě štěstí. Vím, že pejskaři umí být dost neohleduplní i agresívní, když dojde na jejich malého přítele, a nejsem si tak úplně jistý tím, jestli k něčemu bude to, že úřad dostane fotku a adresu pejskaře, který po svém psu neuklidil. Hrozba pokutou mi přijde směšná. Jsem zastáncem hodně názorných trestů. Dotyčnému nechat týden vyklízet psinec nebo mu rovnou rozmazat psí hovno v interiéru jeho auta, ať si užije vlastní medicínu.


Tohle je stránka zmíněné iniciativy, ale z nějakého důvodu ta stránka není dnes dostupná a dokonce ani na hlavní stránce už nemá odkaz (před týdnem tam byl), takže možná to nikam nevede...

http://www.blackcatinvestigations.co.uk/cdfi/


.

úterý 16. listopadu 2010

Autem v Anglii, část 4. - řídím v Anglii a v Londýně zvlášť



Moje práce zahrnuje velkou dávku cestování autem; průměrně najezdím nějakých 2,500 mil za měsíc, z toho tak sedmdesát procent udělám po Londýně a jeho předměstích. Soukromým autem už toho zdaleka tolik nenajezdím, naštěstí. Před pár týdny jsem dokonce obdržel anglický řidičák, aniž jsem to moc plánoval. Měl jsem za to, že můj starý dobrý český průkaz stačí; špatně jsem si vyložil termín residency a kupodivu mi můj omyl nevyvrátila ani paní z DVLA (Driver and Vehicle Licensing Agency).

Tak jsem vesele jezdil s českým řidičákem, až dokud mi jeden zde žijící ostravský metalista nevysvětlil, že se pletu (ty si asi uplny kokot nebo co...). Nebo co, zabrousil jsem znovu na stránky DVLA, kde se říká, že po třech letech, co tady žiju jako rezident (a to já zas žiju), musím svůj EU řidičák vyměnit za ten jediný správný, anglický. Došel jsem k závěru, že když na všech formulářích prohlašuju, že jsem zde rezident, nejspíš se to bude vztahovat i na tento případ, a zažádal jsem o výměnu řidičského průkazu. Je to otázka vyplnění formuláře, zaplacení padesáti liber a odeslání starého řidičáku a průkazu totožnosti (občanka, pas) na DVLA. Za něco jako deset dní mi přišel anglický řidičák s counterpart (list papíru, kam se zapisují prohřešky), a o týden později i občanka. Starý řidičák si nechali, stejně jako padesát liber. Vlastně by mě zajímalo, jestli můžu vyměnit anglický průkaz zpátky za ten český...

update 13. 12. > v komentářích dole mě pozorný čtenář vyvádí z omylu. Definice na stránkách DVLA říká, že řídit s řidičákem ze země EU lze do věku 70 let nebo po dobu tří let poté, co se stanete residentem, podle toho, co je delší doba. Takže jsem mohl výměnu průkazů ještě o pár dekád odložit, ale nelituju toho; řidičák tady slouží jako průkaz totožnosti (vedle pasu) a podle mojí zkušenosti český řidičák tady nebudí v lidech velkou důvěru.

Kdybych si mohl vybrat, jednoznačně bych opustil londýnské silnice a proháněl bych tu plechovou rakev, které můj zaměstnavatel říká auto, po venkovských silničkách a polních cestách. Moje služební auto je 4x4 s velkými koly a vysokým podvozkem, takže si s ním užiju hlavně na hrbolech, hroudách a nerovném terénu vůbec. Samozřejmě se s ním dá i po asfaltu, ale do londýnského provozu (a hlavně parkování) to není ideál. Ačkoliv, je to dobré, když člověk potřebuje přejet přes obrubník nebo podobné kousky... Naštěstí tu nestvůru nemusím krmit, žere jako puberťák.

Tu a tam se zadaří a Londýnu se na celý den vyhnu; je to pak klidnější ježdění, mimo metropoli jsou řidiči vesměs umírnění, tolik se nespěchá a není kolem přebytek vjemů, které by odvracely pozornost od situace kolem auta (jako třeba dopravní značky).

Zvlášť kapitolou jsou dálnice, v UK mají označení M jako Motorways. Ty žijí tak nějak svým životem, odvislým dost od toho, jak moc se na nich pracuje. Třeba ten londýnský okruh (M25) je v současnosti na několika místech opravován/rozšiřován a některým jeho úsekům je během dne lepší se vyhnout, i když nad naší bezpečností dlí rychlostní kamery (spíš právě proto). Celkově bych o zdejších dálnicích řekl, že jsou dobře sjízdné. Povrch v ucházejícím stavu, nouzové telefony k dispozici, rozumně rozmístěná odpočívadla a čerpací stanice (zde zvané Services - často tam najdete restauraci, obchody, ubytování atd.). Jako výrazné pozitivum bych uvedl, že kolem dálnic nejsou rozeseté billboardy a podobné hovadiny. V Anglii často narazíte na barevné auto s majáky, které se tváří skoro jako kdyby to byli policajti, ale mají na dveřích nápis Traffic Officer. Jde o zaměstnance Highways Agency (organizace, která spravuje významné silniční a dálniční tahy v Anglii) a jejich úkolem je zajišťovat bezpečnost a plynulost provozu, asistovat při nehodách a tak podobně. Nemají žádné pravomoce měřit rychlost nebo pokutovat za přestupky, ale mají jakýsi úřední status, takže když neposlechnete jejich nařízení, může Vás to stát až tisíc liber, sebraný řidičák a třeba i život!
Na dálnicích se má jezdit maximálně sedmdesát mil v hodině a můj dojem je, že se to tady celkem dodržuje. Velmi zřídka se tady setkávám s tím, že by někdo z těch rychlejších blikal, troubil nebo se lepil na zadek auta před ním.

Ohleduplnost a rozvážnost pozoruji i při cestování po cestách mimo Londýn, ale jakmile se dostanu do města, mám pocit, že zejména ta rozvážnost šla spát. Nejspíš je to dané tím, že přes den, kdy se v Londýně vyskytuji, se po městě prohánějí především pracující, kteří potřebují být na místě včas. Doplněno skutečností multikulti prostředí, kde se scházejí řidiči s různými návyky, podle toho, odkud pocházejí. Je to slušný chaos, ale řidiči jsou poměrně ohleduplní. Když na to přijde, přibrzdí a pustí auto před sebe; samozřejmost je pak poděkovat, zvednutím ruky, zablikáním výstražnými světly... Zkrátka bych řekl, že projevují slušnou dávku ohleduplnosti a trpělivosti. Příliš tolerance nečekejte od taxikářů, hlavně těch v "black cabs", zato řidiči autobusů mi přijdou docela pozorní.

Důležité je vědět, kam jedete, všem to usnadní život. Zní to pitomě, zvlášť v dnešní době satelitních navigací, ale zejména v centru Londýna se mi stává, že se můj low-end TomTom ztratí a vidí mé auto na jiné ulici, načež začne přepočítávat, a pak se zase najde a přepočítává znovu, protože mezitím popojedu. Nemůžu se na něj 100% spolehnout, ale bez něj bych byl dočista v pr... otisměru.

Doprava v Lonýně se liší v závislosti na části města a hlavně v tom, co se tam pohybuje po ulicích. Na silnicích i mimo ně. Když vezmu centrovaté centrum, kolem Trafalgar Square, Piccadilly, Strand, jezdí tam hodně aut, pohybují se v tom chodci, velké množství turistů, ale to mi nepřijde tak chaotické, za volantem sedí ve velké míře lidi, které řízení živí, lidi se docela drží pravidel a tak nějak se vezou s davem. Větší pozor si musím dávat tam, kde se pohybují spíš domorodci ; místa jako Peckham, Poplar, Bethnal Green, Plaistow, Dalston, Dagenham, Southwark - tam jeden neví, kdy se občan rozhodne vlézt do silnice, aby navštívil bratrance, co dělá naproti v obchodě s věcmi za libru. V autech sedí zhusta maminy s dětmi a jiná sběř. Navíc jde o místa obydlená početnými komunitami přistěhovalců; odhaduju, že si mnozí z nich přivezli z rodných zemí nějaké řidičské návyky, které pak našroubují na anglický Highway Code. Bývá to někdy k vzteku. Podle mě ale auta nejsou takový problém; zaprvé si člověk může držet větší odstup a nenechat se nachytat náhlým zabržděním, zadruhé srážkou odnesou nejspíš jenom plechy. Horší je to s chodci, kteří si nelámou hlavu s tím, co se děje kolem a je na Vás, abyste to domysleli.

Dalším jevem jsou cyklisté a motorkáři. Jak to chodí asi všude, drží se jednoho pravidla - kam se vejdu, tam jedu. Protože jsou snáze sestřelitelní, je na řidičích aut, aby byli ve střehu a před každým manévrem si dobře zkontrolovali okolí, jestli se zrovna kolem netlačí nějaký poslíček na skútru. Cyklisté mají své stezky, ale ty se často svedou po kraji silnice, kde se tu a tam najde zaparkované auto, takže je cyklista nucen vjet do provozu a bývá to dost těsné. Třeba v Hackney je kolo populární dopravní prostředek a potkáte se tam rovnou se skupinkami cyklistů, vzájemně se přejíždějícími a všelijak odbočujícími. Jinde v Londýně jsem se s takovým množstvím cyklistů nepotkal, i když co uvedli do provozu systém Barclays Cicle Hire (po městě rozmístěné stanice, kde si ze stojanu vytáhnete kolo a na jiné stanici ho do stojanu zase zarazíte), množství cyklistů se o poznání zvedlo.

Všechno, co jsem zatím uvedl, jsou dopravní úkazy typické pro evropská velkoměsta, která jsem poznal. Čím je ale Londýn výjimečný, a proto také nerad po Londýně jezdím, je šílené množství dopravního značení a přidružených informací pro řidiče. Nejsou to jenom běžné značky jako dej přednost v jízdě, jednosměrka a podobně, kterých je už tak dost, ale k tomu přichází smršť značek specifických pro určitý úsek. Přečtete si značku, že levý pruh je vyhrazený pro autobusy, taxíky a motorky, ale jen v pondělí až pátek od 7-10 a od 16-19 hodin, takže se rychle rozhodujete, jestli se nacházíte v časoprostoru vhodném pro vjetí do levého pruhu nebo ne. Vzápětí se silnice stáčí doleva a v té zatáčce se budou dva souběžné pruhy spojovat, na což Vás taky upozorní značka. Do toho značka kvůli rychlosti, upozornění na stavební práce, které v místě budou probíhat ve čtvrtek příští rok, další značka, že jste v blízkosti školy, varování, že zleva se bude připojovat další pruh, a protože směřujeme k co nejvyšší míře bezpečnosti na silnicích, radnice zakoupila (ne v obchodě, kde je všechno za libru) světelnou tabuli, kde si můžete přečíst, že nejsou hlášené žádné dopravní incidenty. Do toho si hlídáte jestli nejedete pár mil přes limit, protože se nacházíte v úseku, kde se měří. Sražené cyklisty a motorkáře po čase přestanete počítat, důležité je číst značky, aby bylo bezpečno pro všechny.

Dostat v Londýně pokutu není žádné umění.

Když se Vám nepodaří dopustit se dopravního přestupku tím, že si nestačíte spočítat jestli je zrovna vhodný čas pro přejetí do vyhrazeného pruhu, máte dobrou šanci spravit si náladu špatným zaparkováním. Přes den toho v Londýně zdarma moc nenaparkuteje, rozhodně ne v centru a okolí. Něco jiného jsou okrajové čtvrti a i tam najdete přes den neplacená místa spíš v menších bočních ulicích, rozhodně ne na High Street. Po nějaké šesté sedmé večer se spousta restrikcí uvolní a můžete zaparkovat bez poplatku, když najdete místo; stejně tak i o víkendu. Ve dne jste ale odkázáni na možnosti placeného parkování, když najdete místo... Než zaparkujete, dobře se rozhlédněte okolo po značkách, které Vám řeknou, jaké jsou podmínky; někdy je nejbližší značka třeba deset metrů daleko. Často narazíte na značku Residents permit only, to znamená, že když tam nebydlíte, nesmíte tam parkovat. Business permit only je podobná věc. Někdy jsou tyhle podmínky kombinované s parkovacími hodinami, takže i když tam nebydlíte nebo nepracujete, můžete si koupit lístek a pár hodin tam postát. Bývá to limitované, zhusta na dvě nebo čtyři hodiny s tím, že se hodinu po odjezdu nesmíte vrátit. Nad dodržováním podmínek parkování dohlížejí strážníci (traffic wardens), což nejsou policajti ale panáci v uniformách, kteří obcházejí nebo objíždějí své okrsky a hledají hříšníky. Musí pořizovat fotografickou dokumentaci, takže když jim ujedete dřív než Vaše auto vyfotí, jak stojí tam kde nemá, nedostanou Vás. Když se stane, že najdete za stěračem obálku s pokutou, platí většinou, že při zaplacení pokuty do dvou týdnů dostanete padesát procent slevu.

Parkovat se dá v garážích (například firmy NCP, která jich má po Londýně docela dost). Není to levné, ale když jste tam na celý den, je to docela dobrá varianta, vzhledem k tomu, že na hodinách máte limit.

V někerých částech Londýna můžete za parkování platit telefonem (zavoláte jim číslo platební karty, registrační značku auta, lokalitu kde parkujete, jak dlouho chcete parkovat a hotovo). Tohle rád využívám, protože s tím, jak často po Londýně parkuju, ocitám se často na dně s drobnými. Možnost placení telefonem je uvedená na ceduli u parkovacích stání.

V centrálním Londýně platí tzv. Congestion charge - něco jako mýtné. V současnosti je to osm liber za osobní auto za den, ale od 4. ledna se zvedá na deset liber za den. Platí to od pondělí do pátku, 7:00 - 18:00 a dodržování hlídají automatické kamery, jak jinak. Na téhle stránce najdete podrobnosti včetně mapy.

Šťastnou cestu a po zaparkování si sklopte boční zrcátka.


Související články:

http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-1.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-2.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/autem-v-anglii-cast-3.html
http://vacheque.blogspot.com/2010/01/koupe-pojisteni-auta-v-anglii.html

.

pondělí 15. listopadu 2010

Šťastný je ten národ britský?

Panovníci této země jsou aktivní a vyráží na veřejnost s dalším fantastickým plánem - mají v úmyslu zjistit (dokonce změřit!), jak moc šťastní se obyvatelé ostrova cítí. Skoro bych řekl, že s podobnými nápady se přichází tehdy, když je obecně známo, že radosti je spíš málo. Ale vláda chce, vláda dostane; až čtyřikrát do roka by měly britské domácnosti obdržet a vyplnit dotazník, zaměřený na měření pocitů. Kdo nevyplní, bude proklet a do roka a do dne porodí ježka.

Ten nápad mi přijde jako jeden z nejblbejších, co jsem v poslední době slyšel. Samozřejmě, všechno dává perfektní smysl. Chůva se stará, aby se její dětičky měly co nejlépe a z výstupů tohoto statistického počínání vzniknou mnohé hodnotné aktivity (nové komunitní centrum pro integraci multikulti, pár set nových kamer tu a tam pro naši bezpečnost, obsadí se mnoho pracovních míst pro všemožné poradce přes chování - rekrutované z těch, kteří předtím přijdou o jiná místa poradců přes chování, ... ). Je vůbec nějaká šance, že by výsledkem tohoto měření mohlo opravdu být zvýšení spokojenosti mezi lidmi?

Nevěřím tomu, ale možná jsem příliš skeptický. Podle mě by k větší spokojenosti vedla spíš výrazně menší úloha státu v našem každodennu, tím pádem i méně peněz ukradených z našich kapes na různé pitomé projekty, a díky tomu i daleko větší odpovědnost v rukou lidí, zejména rodičů.

V článku na BBC se dozvídáme, že "téměř třicet" - rozuměj dvacet jedna - poslanců podepsalo slint, ve kterém tvrdí, že je legitimním úkolem vlády podporovat radost a spokojenost u občanů. Mám dojem, že zdejší vlády, za dobu, co jsem tady (pouhých 3,5 roku) selhávají v tom, co je jejich legitimním úkolem (v tom vidím funkci zajistit základní bezpečnost a právo občanům). Radost a spokojenost ať nechají na lidech.

Netuším, kolik tahle sranda bude stát, a v době, kdy se mluví o škrtech na všech stranách mi to přijde jako hodně zbytečná hračka.


Odkaz na článek na BBC News:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-11756049

středa 10. listopadu 2010

Benefity na splátky

Britská vláda přišla s nápadem, který se mi nesmírně zamlouvá; je to jako by se mi měl splnit dávný sen. Ve zkratce: lidi, kteří dlouhodobě pobírají podporu v nezaměstnanosti si své dávky mají odpracovat ve prospěch společnosti, která jim sype. Kdo odmítne, nedočká se nějakou dobu finanční pomoci v nezaměstnanosti. Nejde o nabídku kvalifikované práce, ale o manuální činnosti, které mohou zahrnovat úklid odpadků, údržbu zeleně; umím si představit třeba i pomoc lidem starým a nemocným a tak dále.

Jako každá radikální myšlenka, i tato dělí veřejnost na dva názorvé proudy.

Jedni, jako třeba já, to vítají, protože víme, že tam venku jsou spousty lidí, kteří můžou dělat, ale buďto hledají ideální práci, která v současnosti není k dostání, nebo se jim dělat nechce. Jsou samozřejmě i lidé, kteří z nějakých důvodů pracovat nemůžou, ale mluvíme o menšině. Když můžou vězni lepit pytlíky, najde se pro většinu nějaká prospěšná práce, která se dá vykonávat i s nějakým tím handicapem (třeba bolavá záda nebo revma).

Druhý tábor je proti návrhu právě proto, že by tahle pracovní povinnost znevýhodnila ty nemohoucí (s bolavými zády a revmatismem) a uvrhla je do jámy stresu, když už tak jsou dost pod tlakem, že si nemůžou najít práci. Tuhle argumentaci moc nechápu - podle mě je lepší nějakou práci dělat, byť i pod úroveň dosažené kvalifikace. Za prvé se tím vytvářejí návyky, které pracující člověk potřebuje (pracovní doba, dodržování termínů, dosahování výkonů), za druhé má pracující člověk pocit, že vykonal něco, co má cenu a je užitečné. Myslím si, že v případě dlouhodobě nezaměstaných se získáním jakéhokoli zaměstnání zvyšuje šance dalšího uplatnění na trhu práce.

Problém nezaměstnanosti je obtížně řešitelný právě proto, že se jednotlivé případy tolik liší a není v silách státní moci jít u každého do hloubky natolik, aby bylo jasné, jaká je situace/motivace dotyčného.

Když ale vidím, kolik je v této zemi přistěhovalců, vykonávajících práce, o které Angličané nemají zájem, jsem plný nadějí, že spoustě dlouhodobě nezaměstaných lze najít uplatnění, které odpovídá jejich stavu a schopnostem.

Problém není jenom v tom, že lidé nemají práci, kterou si představují nebo ke které jsou ochotni se snížit. Na podpory v nezaměstnanosti se vydávají peníze, které mizí jako v černé díře (když si odmyslíme jejich část, která se vrátí v podobě daní z tabáku a alkoholu). Za tyto peníze dostává společnost jediné - klid od nezaměstnaných. Navíc ale musí stát vydat další částky právě na provedení prací, které by mohli vesele vykonávat ti, kdo sedí doma (pokud zrovna nedělají někde načerno).

Budu držet palečky, aby tohle vyšlo. Tahle ultrasociální samoneufinancovatelná společnost nemůže vydržet dlouho.



Odkaz na článek na BBC News:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-11704765


.

Londýnský street art pod štětkou úřednictva

Předmětem článku v Guardian je obraz zajíce na fasádě nahrávacího studia v Hackney, jehož fotku jsem tady nedávno vylepil. Nyní se moudrá rada hackneyská rozhodla nechat zajíce přemalovat neb graffiti je špatné, áno. Autorka článku představuje rozdílné názory na graffiti, jak je zaujímají radní v londýnském Hackney a v Brightonu.

V Hackney se s tím radnice nemaže a místo toho, aby si pánové a dámy trochu polámali hlavinky, šmahem odsuzují všechno graffiti jako škodlivé a požadují nápravu na bílo. Nejen to, účet za přemalování přijde majitelům studia, které si malbu od umělce objednalo! Je to vážně škoda, myslím si, protože právě umělci udělali z Hackney místo na Londýn až netypicky pestré. No, ne celé Hackney, co si budeme říkat...

Cui bono? Proč to dělají? Žeby umělci neplatili dost vysoké nájemné a je třeba uvolnit místo lidem rozvážnějším, s citem pro tradici?

V Brightonu oproti tomu street artu štěstí kvete; zastupitelé lidu našli dobré důvody, proč umění podporovat. Už jsem tam asi tak dva roky nebyl, ale pamatuji si nejedno na zdi vyvedené dílo. V té nezáživné tradiční=fádní městské zástavbě je to potěšení pro oko. Způsob, jakým se vypořádat s tradicí, maloměšťáctvím, jak místo odlišit a zpřístupnit.

Hackney fuj! Doufám, že se najde 750 podpisů místních na e-petici, což je podmínkou pro to, aby rada starých zaměřila myšlenkové pochody svých členů na změnu přístupu k umění na ulici. Možná z toho vyleze nějaká komise pro posuzování kvality umění, možná to smetou ze stolu, to se ještě ukáže. Ale při mých častých cestách do/přes Hackney by mi zajíc chyběl (o kryse nemluvě).


Odkaz na článek v Guardian:

http://www.guardian.co.uk/society/2010/nov/09/graffiti-art-divides-council-opinion


Odkaz na stránku s více vyobrazeními zvířectva od Roa - autora zajíce:

http://www.designwar.net/page.php?id=1019


.

středa 3. listopadu 2010

Marriott není idiot

V londýnském hotelu Marriott berou bezpečnost vážně; dnes jsem se vezl zaměstnaneckým výtahem a obdivoval jsem tento na zdi nalepený plakát:







Škoda, že kvalita obrázku stojí za takové kulové, ale to víte - HTC phone.

Nám, potenciálním hostům, takový plakát říká:

- nefoťte si prostory hotelu (jako třeba já ve výtahu)
- nehlídaná zavazadla budou ukradena
- nenechávejte na nočním stolku balíček s tužkovými baterkami (prý takhle vypadají výbušná zařízení)
- plány na ovládnutí světa si dejte do trezoru
- sto tisíc dolarů v hotovosti patří do kufříku
- Vaši sbírku předpotopních modelů mobilních telefonů pokojská neocení
- samopaly odkládejte do stojanu na deštníky

Vzhledem k tomu, že jsem se do prostor hotelu (a to i kuchyně, jídelny pro zaměstnance, až nahoru na střechu) dostal bez předchozího oznámení, jakéhokoli prokázání totožnosti, vlastně jenom sdělením recepční, že jsem přišel pracovat v prostorách hotelu, svědčí o tom, že bezpečností v Marriottu naštěstí až tak posedlí nejsou...


.