Britové jsou zaznamenáníhodně angažovaní lidé. Fascinuje mě přístup místních k dobročinnosti a jejich zájem o svět, ve kterém se pohybují. Důkazy vidím každý den v různých formách.
Našel jsem informaci, že v UK je 13.2 milionu lidí, kteří se dobrovolnicky angažují v charitě. 608,000 obyvatel je pak placenými zaměstnanci charitativních organizací. To je ohromné množství, říkám si, kde se v lidech bere ta solidarita?
Není to jenom solidarita, áno, charitativní činnost není zaměřená pouze na lidi, kteří potřebují podporu. Z původních tří kategorií dobročinné činnosti, které byly popsány v roce 1601 (podpora v chudobě, podpora vzdělání a podpora náboženství), jsme dnes u dlouhého seznamu, formulovaného v Charity Act 2006:
- předcházení chudobě a pomoc v chudobě
- podpora vzdělání
- podpora náboženství
- podpora zdraví a záchrana životů
- podpora občanství a rozvoj komunity
- podpora umění, kultury, dědictví (jakože odkaz předků) a vědy
- podpora amatérského sportu
- podpora lidských práv a řešení sporů nebo podpora náboženského a rasového soužití, podpora rovnosti a různorodosti (diversity)
- pomoc těm, kteří jsou v nouzi z důvodu mládí, stáří, nemoci, handicapu, finančního strádání nebo jsou jinak znevýhodnění
- podpora péče o zvířata
- podpora výkonnosti vojska, policie, hasičů a záchranných služeb
- jiné účely v současné době uznávány jako dobročinné a všechny nové dobročinné účely, které jsou podobné jinému dobročinnému účelu (uf!)
A ještě jedno číslo k dobru: podle zprávy NCVO (National Council for Voluntary Organisations) z února 2009, je v UK 170,905 charitativních organizací.
Sto sedmdesát tisíc!
Tak čím to, že jsou Britové ochotní dělat tolik pro svou zemi (o jiných krajích nemluvě)? Odpověď neznám, ale možná to má co dělat se školní výchovou, kdy se už malí Britečkové a drobounké (sic!) Britečky učí o sobě samých a o tom velkém místě zvaném svět, ve kterém i oni mají svou roli. Možná taky zdejší školství přeceňuji a je to víc o tom, že působení (tlak) charitativních organizací je silné, všudypřítomné, a tak si člověk časem přisvojí nějakou oblast dobročinnosti, ve které se svým způsobem angažuje, protože to tak prostě má správně být.
Myslím, že nepřeháním, když jsem napsal, že známky nějaké té charity jsou všudypřítomné. Jen tak, na co si teď vzpomenu:
- domů nám charity posílají letáky, dopisy i plastové pytle na oblečení či hračky pro potřebné
- v obchodech jsou kasičky na drobné pro nějakou tu charitativní organizaci
- dobrovolníci oslovující veřejnost na ulicích, ale už jsme je měli i u domovních dveří
- automaty na bonbóny, výtěžek jde na dobrý účel
- organizované a komentované procházky přírodou s občerstvením (čaj, sušenka); účastníci přispějí například na udržení toho krásného kusu přírody
- skautské oddíly jsou dost aktivní - balení nákupu u pokladen v supermarketu mě teď napadlo jako nepříliš vynalézavý příklad, ale dělají toho víc
- akce sportovní a umělecké, které přinesou dobročinné organizaci výtěžek ze vstupného nebo z příspěvků diváků
- charity provozující obchody jako Oxfam, British Heart Foundation atd.
- děti přinesou do školy nějakou sladkost (dortík, koláč), kterou si jiné děti za drobný peníz kupují; výtěžek jde charitě
Je to jenom krátký výčet, ale ilustruje myšlenku, že bez dobročinnosti lidí by se nepodařilo cosi změnit k lepšímu. Osobně jsem příznivcem angažování se v záležitostech, které se týkají mého bezprostředního okolí, a hladové děti v Africe mou peněženku nechávají v klidu, ale stejným dechem musím přiznat, že i tady doma jsem angažovaný naprosto minimálně. Koneckonců mám pocit, že dělám pro veřejné blaho nemálo tím, že každý měsíc odvádím nezanedbatelnou část svého příjmu státu, maskované to charitativní organizaci.
Britové své charity znají, vědí na jaký účel chtějí přispět a zajímají se, komu přispívají. Jsou pobouřeni, když zjistí, že se jejich dobročinnost stala terčem podvodu. Docela se divím, že tolerují své vládě takové rozhazování jejich peněz každému, kdo si umí říct.
Aby té drzosti nebylo málo, ještě nám ministr pro občanskou společnost radí, abychom dávali 1% ze svých příjmů charitám. Že prý se snaží vést tuto zemi k větší štědrosti a pomoct dobročinným organizacím překonat škrty v období "krize". Ony totiž charity nejsou závislé jen na příspěvcích od dobrovolníků, ale část jejich příjmů může tvořit i příjem ze státního měšce - ať už jsou to granty nebo si stát od charity kupuje nějakou službu. Ve výsledku to stejně zacvakáme my, kteří bychom té charitě jinak nedali; není to trošku paradoxní? Znovu se mi připomnělo číslo stosedmdesát tisíc.
Tady je odkaz na článek, ve kterém nám pan ministr udílí knížecí rady (opět za naše peníze, pacholek):
http://www.guardian.co.uk/society/2010/jul/05/government-urges-charity-giving
Kdyby mi vláda tolik nebrala, aby mohla rozdat tzv. potřebným, zbylo by mi dost peněz, které bych mohl rozdat těm, kteří je pořebují.
Třeba jako starý lord Sainsbury, který daroval 25 miliónů Britskému muzeu:
http://www.guardian.co.uk/culture/2010/sep/12/lord-sainsbury-donation-british-museum
Související články:
http://vacheque.blogspot.com/2010/09/jedna-prakticka-k-charitativni.html
.
Žádné komentáře:
Okomentovat