středa 13. ledna 2010

Chování Angličanů

Pro život v cizí zemi je určitě dobré vědět aspoň něco málo o domorodcích, aby se člověk vyhnul zbytečným nedorozuměním, trapasům a vůbec rychleji zapadl do společnosti.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska se skládá ze čtyř zemí: Anglie, Wales, Skotsko a Severní Irsko. Je hodně důležité mít na paměti, že je rozdíl mezi tím, když někoho nazvete Britem nebo Angličanem. Britem (British) je každý obyvatel Velké Británie (a Severního Irska), zatímco Angličan (English) je pouze člověk, který pochází z Anglie. Lidi jsou zde na to dost citliví, v minulosti dost bojovali za to, aby si udrželi jakous takous nezávislost a hodně nelibě nesou, když se označují nepřesně. Skot nemá ani trochu rád, bývá-li nazýván Angličanem, a jsou dokonce místa, kde i Angličané raději nedeklarují nahlas, odkud pocházejí, aby nedostali na budku. Takže tady máme Angličany - English, Velšany - Welsh, Skoty - Scots a Iry - Irish.



Připravte se na zdejší pestrobarevný koláč národností, jazyků, vůní, barev a tvarů.




Velká Británie nemá uzákoněný oficiální jazyk, ale angličtina je převažující a jako taková de facto považována za oficiální. Angličtinu používá jako první jazyk 95% populace, ale najdeme tady i další živé jazyky, jako jsou velština (Welsh), skotština (Ulter Scots), irština (Irish) nebo třeba Cornish (to už ani překládat nebudu - tím jazykem se mluví v oblasti Cornwall). Nezanedbatelná je i nám dobře známá polština, při počtu více než 600.000 Poláku, kteří zde oficiálně bydlí. Dnes žije ve Spojeném království zhruba 61 miliónů lidí, z toho 51 milión v Anglii, zbylých 10M je roztroušeno po ostatních částech země. Kdyby Vás zajímala další čisla a prognózy, doporučuji tenhle dokument:

http://www.statistics.gov.uk/downloads/theme_compendia/fom2005/01_FOPM_Population.pdf

Dost ale čísel, zpátky k lidem. Článek se jmenuje Angličané a chci se v něm zabývat skutečně Angličany, tedy tradičními obyvateli Anglie (ne přistěhovalci, ani potomky přistěhovalců). Způsob chování Angličanů mi přijde natolik odlišný a pozoruhodný, že jsem si k tématu něco přečetl a sledoval ty tvory v akci se zájmem přímo vědeckým. Takže Angličané...




O chování Angličanů se říká leccos. Že jsou odtažití, chladní, povrchní, arogantní, ale taky jsou pověstní svou zdvořilostí a svérázným smyslem pro humor. I na mě tak na první i druhý pohled působili, ale po čase jsem pochopil některá pravidla, kterými se jejich chování řídí a hodně mi to pomohlo v tom, zorientovat se v různých situacích a komunikovat způsobem, který je pro ně akceptovatelný; tudíž se hned nestáhnou do své zóny. Ale dost omáčky a rovnou k pravidlům svérázného anglického chování!



Pravidlo první - nevměšovat se do soukromí

Angličané si hledí svého, alespoň navenek. Dobře patrné je to například při cestách vlakem nebo jinou hromadnou dopravou. Při čekání na spoj se tváří, jako by byli na zastávce sami a ve stejném duchu pokračují i ve voze. Nedívají se po spolucestujících, zdánlivě nevnímají, co se děje okolo nich; v (pro ně) ideálním případě jsou ukryti za hradbou tiskoviny. Považuji Angličany za mistry v umění ignorace; praktikují je při mnoha různých příležitostech. Z jejich pohledu tak nenarušují soukromí ostatních a totéž očekávají i od ostatních.

Soukromí je pro Angličany zásadní, úzkostlivě si je hlídají a respektují soukromí ostatních. Jsou celkem přátelští a nezapomenou se Vás zeptat, jak se máte Vy a Vaše rodina, popovídáte si o počasí a o plánech na víkend, ale tam někde to končí. Proto také působí neosobním dojmem, jakmile se ale s někým lépe poznáte (tak po roce intenzívního setkávání), zjistíte, že umí být opravdu vřelí a otevření.



Pravidlo druhé - nebrat věci a sebe vážně

Výjimkou z předstírání, že kráčí liduprázdným davem, může být, když dojde k nějaké typické patálii, třeba že má vlak zpoždění. To spouští oblíbenou zábavu Angličanů - reptání. Nic velkého, prostě se tu a tam ozve hláška, často podaná žertovně, jak typicky mizerné tyhle služby jsou, co jiného se dalo čekat, ale že to nakonec všichni přežijeme. V takových situacích dočasně Angličané spustí hradby svého soukromí a světě div se, jsou schopni si vyměnit i pár žertovných reptavých frází nebo zamrkání. Dočasnost končí příjezdem spoje. Zásadní důležitost při takovém reptání má právě žert. Angličané jsou mistři ve zlehčovaní, nadsázce a podávání kdečeho s vtipem. Být vážný není pro ně samo o sobě špatné, ale brát vše vážně nebo nedejbože být pompézní, to je důvod k pohrdání. Proto v míře rozhodně větší než malé používají vtip a ironii, aby tak potvrdili, že oni vážní nejsou, a hlavně - neberou vážně sebe. Zažil jsem pár situací, kdy mi skutečně do smíchu nebylo, ale zúčastnění domorodci zlehčovali situaci typicky anglickým suchým humorem. Popravdě mi to náladu zvedlo.



Pravidlo třetí - zdvořilost

Anglická zdvořilost je proslulá a je to zřejmě jedna z mála "vlastností", které cizinci na Angličanech obdivují nebo přinejmenším hodnotí kladně. Vrazíte do Angličana v metru nebo v obchodě a on se Vám omluví. Sorry, Excuse me, Thank you a Please budou pravděpodobně nejčastější anglická slova, která uslyšíte. Zejména ´sorry´ je univerzalní výraz, se kterým se dá zvládnout slušná část společenských situací. Při nákupu v obchodě (ani ne tak v supermarketu, spíš v místním krámku) proběhne při pouhém nákupu cigaret, časopisu a sendviče taková výměna Thank yous a Pleases, že si budete připadat jako generátor zdvořilostních frází. Přitom právě anglická zdvořilost je podle mě jeden z nejvíce pokryteckých nástrojů komunikace, který se tady používá. Myslím si totiž, že neslouží k tomu, aby opravdu ocenila nějakou laskavost, kterou druhá strana poskytuje, spíš má smazat jakékoli rozdíly, které mezi stranami můžou existovat, a také aby se druhá strana náhodou necítila dotčená (odkaz na první pravidlo - nezasahovat do soukromí). Nechci tím říct, že je to špatné a sám už automaticky generuji zdvořilosti na potkání, Sorry ze mě vyjede téměř pokaždé, když do mě někdo strčí. Zvykl jsem si, ale Angličané to mají jako reflex.



Pravidla rozhovorů

Běžný rozhovor s Angličanem nebývá žádná pozoruhodná výměna názorů a má samozřejmě své zákonitosti, kterých by se člověk měl držet, pokud nechce Angličana uvést do rozpaků. A tam ho lze dostat neuvěřitelně snadno. Téma počasí je tady vskutku oblíbené, přesně tak, jak je všeobecně známo. Počasí je tady celkem krotké, takže je to spíš s podivem, kolik pozornosti se mu věnuje, ale to je, myslím, jen první dojem. Hovory o počasí neslouží k tomu, aby si zúčastněné strany objasnily svůj pohled na aktuální meteorologickou situaci, ale spíš aby se navázal a udržel rozhovor v případě, že drhne. I pro ukončení rozhovoru je určitě vhodná poznámka o počasí, například: "Tak já už pomalu půjdu než nás tady chytne zase nějaká sprška". Všimněte si, že věta obsahuje nejen informaci, že setkání je u konce, ale také obsahuje trošku reptavého tónu, na který Angličan spolehlivě slyší. Je to jako byste ho na rozloučenou pohladili.

Když jsem se tady dotkl tělesného kontaktu - Angličané nejsou právě posedlí podáváním rukou, objímáním nebo líbáním se při setkání a loučení. Podání ruky někomu, koho jsem delší dobu neviděl, by asi nezpůsobilo větší rozpaky, ale taky by klidně mohlo. O těch dalších projevech ani nemluvě. Je to ošemetné a sami Angličané to mezi sebou podle mě nemají vyřešené.

Ona celá komunikace Angličanů s někým, kdo není v okruhu jejich opravdu nejbližších přátel (a těch nebývá mnoho), je poznamenaná nejistotou v projevu. Počínaje pozdravem a oslovením až po rozloučení. Je to neustálé balancování na hraně toho, co je zasahování do soukromí a co ne. Proto ale také mají hromadu pravidel, která jim umožňují se s ostatními lidmi jakž takž bavit. Pro ně pravidla přirozená, pro nás něco, co je nutné studovat, pokud nechceme být uplně mimo.

Bavit se tedy bez obav můžete o počasí, tam žádné riziko nehrozí. U ostatních témat se pouštíte na tenký led zasahování do soukromí a také možnosti prozrazení sociálního statusu, což je neméně citlivé (a v podstatě to spadá do otázky soukromí). Nevhodné až zapovězené jsou otázky na peníze, konkrétní práci, bydliště a vůbec další ukazatele postavení ve společnosti. V souvislosti s budováním pocitu beztřídní společnosti jsou zde lidé na své postavení velice citliví, jak jinak. Nechci dále vypočítávat, co si myslím, že do rozhovoru patří a co ne, jako základní vždycky beru pravidlo nevměšovat se do soukromí; na porušení tohoto pravidla Angličané spolehlivě reagují stažením se.



Při rozhovoru platí stoprocentně pravidlo nebrat věci a sebe příliš vážně, nevychloubat se a nesnažit se za každou cenu vyjádřit svůj názor. To platí i u počasí, kupodivu. Funguje to spolehlivě, napřiklad když Angličan řekne, že už zase prší, ten den potřetí, není správná reakce říct, že Vám to nevadí, protože máte déšť rádi. To by bylo nezdvořilé - on to taky nemyslí jako vyjádření jeho názoru, ale spíš jako snahu o udržení rozhovoru. Přijatelná odpověď je souhlasná nebo aspoň neutrální. Nejde o výměnu názorů, jen překonáte trhlinu v rozhovoru a jede se dál. Zní to přitažené za vlasy, ale zažil jsem řadu chvil překvapeného ticha z druhé strany, když jsem v takové situaci reagoval nesouhlasně, byť v dobrém úmyslu, že si přece vyměňujeme názory. To neznamená, že má člověk souhlasit se vším, co mu někdo říká, ale pokud nejde o vážný hovor a druhá strana zareptá, jde bezpochyby o neobratnou snahu překonat díru v rozhovoru a také tak začíná výše zmíněná hra na reptání, kdy je nezdvořilé oponovat, naopak čeká se, že se s chutí přidáte.



Pár poznámek na závěr

Řekl bych, že Angličany v jejich chování navenek charakterizuje umírněnost. V rozhovoru i v chování jsou mírní, nedávají příliš najevo emoce, verbálně ani tělem, vyhýbají se používání silně emočně zabarvených slov a superlativů. To platí hlavně u mužů, ženy dávají emoce najevo slovy i tónem hlasu nesrovnatelně víc. Při komunikaci s cizinci to může opět působit nedorozumění; když třeba Angličan prohlásí, že něco (hudební skupina, jídlo, cokoliv...) je ´not bad´ a přitom tím myslí, že je to výborné. Tohle dělají velmi často a pro cizince není snadné dekódovat, co přesně si dotyčný domorodec o dané věci myslí. Angličan nemá problémy s dekódováním takových prohlášení, má to v krvi.


Dlužno říct, že Angličané se chovají velmi rezervovaně a klidně, pokud jsou střízliví. Ve stavu opilosti jsou pravým opakem - hluční, bodří až agresívní. Připadá mi zvláštní, že ač u většiny aktivit upřednostňují střídmost (možná by se dalo říct průměrnost), ve svém chování jdou z extrému do extrému, a ne střední cestou. Za extra článek by stál rozbor chování anglických dětí a mládeže, ale do toho se pouštět nebudu.

Považuji za zajímavé, jak obrovský význam všechna zdejší pravidla mají, a to nejen pravidla chování. Nevím, kde to má původ, ale Anglie je země svázaná neskutečným množstvím pravidel všeho druhu a lidé je spokojeně dodržují. Myslím si, že jsou za ně rádi, neboť v každé pravidlem regulované situaci vědí, jak se mají zachovat. O to slabší je to, když dojde na nutnost improvizovat. To se neobejde bez chaosu a reptání. Jakkoli si vážím Angličanů pro jejich umírněnou civilizovanost, v tomhle jsou Češi napřed.

Podle toho, co jsem napsal, si můžete myslet, že Angličany považuji za tvory podivné a narušené. Není to tak, jsou v jádru dobří, hojně přispívají na charitu, mají smysl pro fair play a jsou neskutečně vřelí ke svým domácím mazlíčkům - neporovnatelně víc než k příslušníkům vlastního plemene.

N.B.: Při psaní tohoto článku jsem se nechal hodně inspirovat knížkou Watching the English od anglické autorky Kate Fox. Myslím si, že tahle kniha je vnímavým a zábavně podaným pohledem na vzorce chování Angličanu; doporučuji k přečtení.

10 komentářů:

  1. dost dobre shrnuti, ja rikam ze anglicani v rozhovorech dokazali dovest k dokonalosti umeni dlouho mluvit a nerict vubec nic. Vydrzi si 2 hodiny o necem povidat a ani po tech 2 hodinach clovek nevi jestli ma na vec kladny ci zaporny pohled.
    A dekodovat jejich "it's not bad" a na druhou stranu "it is magnificent, great, I would die for it" je tezke protoze se to naprosto neschoduje s prekladem a v ruznych situacich to muze znamenat dost neco jineho. Takze je porad i po nekolika letech tezke poznat jestli me nekdo skutecne pochvalil a nebo jen tak keca zdvorilostni frazi.
    A hlavne clovek o necem naprosto nemuze rict ze je to spatne nebo ze nekdo neudelal dobre svoji praci, to je urazejici a nevhodny zasah do jeho integrity :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Podle me maji Anglicani prekodovano :) uprimne me nekdy desi, ze v tomhle bych mel zit treba cely zivot, protoze podle me je tohle neosvojitelne, nase ceska vychova a geny jsou nekde jinde. Ale nektera pravidla se daji naucit. Treba to, ze kdyz Anglican pouziva understatements (nenapada me ted vhodny cesky ekvivalent), napriklad o nejake udalosti nebo cloveku, neni ani trosku moudre o te veci zacit tu vec nebo osobu uprimne kriticky hodnotit, protoze Anglican to uprimne nemyslel. Zpochybnovat vsechno vyrcene :) Podle me prave tahle nejistota v konverzaci vede k odcizeni.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za užitečný článek, právě jedu do Londýna,do rodiny a nechtěla bych se chovat jako buranka .

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji, velmi užitečné.

    OdpovědětVymazat
  5. Ano, Britská mládež .. to je vážně kapitola. nedivím se, že se do ní ani nepouštíte :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji, velmi zajímavý článek. Tak přemýšlím, co je s tou Britskou mládeží... :) Měli bychom se základní školou jet na výměnný pobyt do rodin se stejně starými dětmi, tak se snad nebudu chovat dle nich jako buran... :)

    OdpovědětVymazat
  7. Myslím, že budete docela mrkat :) ale víc budou podle mě mrkat mladí Britové v českých rodinách. do které oblasti/města v UK jedete?

    OdpovědětVymazat
  8. Panejo, moc užitečný článek; celý tenhle blog je prostě super :) Chystám se zrovna do Anglie jako au-pairka, takže se mi spousta informací bude hodit :). Díky díky díky

    OdpovědětVymazat